Náš praktický, reálný život je nudný a fádní, není-li prodchnut vášněmi. Je-li však jimi prodchnut, stává se brzy bolestným. Proto jsou šťastni jenom ti, kterým se dostalo větší dávky intelektu nad míru, které vyžaduje jejich vůle k svým službám. Neboť tím prožívají vedle svého skutečného života ještě intelektuální život, který je udržuje a zaměstnává ustavičně a bez bolesti… Podle toho, zdali je nadbytek (duševních sil) větší či menší, existuje množství stupnic onoho intelektuálního života, od pouhého sbírání a popisování hmyzu, ptáků, kamenů, mincí až k nejvyšším výkonům poesie a filosofie. Takový intelektuální život nechrání pouze před nudou, nýbrž i před jejími zhoubnými následky. Stává se tedy ochrannou hrází proti špatné společnosti a proti té spoustě nebezpečí, nehod, ztrát a rozmařilostí, do něhož člověk upadá, když hledá své štěstí docela jen v životě reálném. Tam mi např. moje filosofie nic nevynesla, ale velmi mnoha věcí mne ušetřila.
Schopenhauer staví reálný a intelektuální život téměř do opozice. Sice pak dělí lidi na (1) „normální“, tzn. duševní ubožáky, (2) intelektuální diletanty, což jsou oni sběratelé a systematici vědy, a (3) genie, ale ani v druhém případě nejde o nějaký kompromis mezi starostmi o přežití a zábavu na jedné straně a tvůrčími a intelektuálními schopnostmi na straně druhé. V tom je Schopenhauerova filosofie v zajetí 19. století, ještě před realismem a naturalismem. Po Freudovi a Einsteinovi přibyla ona čtvrtá skupina, do níž bych se ochotně zařadil i já, skupina, která podléhá vášním přirozeného života a čerpá z nich sílu pro život intelektuální.
Schopenhauer skrze svou filosofii dochází k závěru, že pro člověka moudrého je nejlepší život o samotě a vyhýbání se společnosti. Eminence ducha vede k nedružnosti… z čehož plyne, že každý je v té míře družný, jak je duševně chudý a vůbec sprostý. S tím nesouhlasím. Proč by se ze setkávání s lidmi nemohla získávat moudrost. Ano, člověk si asi musí vybírat společnost, s kterou komunikovat, ale dle mého je to přirozený, nenásilný proces a naopak z pestrosti povah a osudů se dá načerpat potrava pro intelekt a podpora pro nadhled. Když se Schopenhauer zamýšlí nad druhým extrémem, tedy nad lidmi, kteří hledají společnost a kratochvíli, ukáže se rovněž, jak moc je zabředlý v předsudcích 19. století:
Nejdružnější ze všech lidí jsou prý negři, jako jsou právě duševně zaostalí. Podle zpráv ze Severní Ameriky ve francouzských časopisech, zavírají se černosši, svobodní i otroci, ve velkém množství v těsných místnostech, poněvadž se nemohou dosyta vynadívat na své černé, ploskonosé obličeje.
Dnešní úryvky z díla Arthura Schopenhauera uzavřu citátem, který možná dobře vystihuje, proč je na mnohých koncertech a divadlech v Kadani (a nejen zde) tak skromné obecenstvo.
… umělecké krásy a duševní díla všeho druhu jsou jiným asi tolik (i když jich mají kolem sebe hromady) jako hetéry pro starce.
Další předsudek: já myslím, že mi hetéry nebudou cizí ani na stará kolena.
Schopenhauer staví reálný a intelektuální život téměř do opozice. Sice pak dělí lidi na (1) „normální“, tzn. duševní ubožáky, (2) intelektuální diletanty, což jsou oni sběratelé a systematici vědy, a (3) genie, ale ani v druhém případě nejde o nějaký kompromis mezi starostmi o přežití a zábavu na jedné straně a tvůrčími a intelektuálními schopnostmi na straně druhé. V tom je Schopenhauerova filosofie v zajetí 19. století, ještě před realismem a naturalismem. Po Freudovi a Einsteinovi přibyla ona čtvrtá skupina, do níž bych se ochotně zařadil i já, skupina, která podléhá vášním přirozeného života a čerpá z nich sílu pro život intelektuální.
Schopenhauer skrze svou filosofii dochází k závěru, že pro člověka moudrého je nejlepší život o samotě a vyhýbání se společnosti. Eminence ducha vede k nedružnosti… z čehož plyne, že každý je v té míře družný, jak je duševně chudý a vůbec sprostý. S tím nesouhlasím. Proč by se ze setkávání s lidmi nemohla získávat moudrost. Ano, člověk si asi musí vybírat společnost, s kterou komunikovat, ale dle mého je to přirozený, nenásilný proces a naopak z pestrosti povah a osudů se dá načerpat potrava pro intelekt a podpora pro nadhled. Když se Schopenhauer zamýšlí nad druhým extrémem, tedy nad lidmi, kteří hledají společnost a kratochvíli, ukáže se rovněž, jak moc je zabředlý v předsudcích 19. století:
Nejdružnější ze všech lidí jsou prý negři, jako jsou právě duševně zaostalí. Podle zpráv ze Severní Ameriky ve francouzských časopisech, zavírají se černosši, svobodní i otroci, ve velkém množství v těsných místnostech, poněvadž se nemohou dosyta vynadívat na své černé, ploskonosé obličeje.
Dnešní úryvky z díla Arthura Schopenhauera uzavřu citátem, který možná dobře vystihuje, proč je na mnohých koncertech a divadlech v Kadani (a nejen zde) tak skromné obecenstvo.
… umělecké krásy a duševní díla všeho druhu jsou jiným asi tolik (i když jich mají kolem sebe hromady) jako hetéry pro starce.
Další předsudek: já myslím, že mi hetéry nebudou cizí ani na stará kolena.
Žádné komentáře:
Okomentovat