Farao

Knihovna rodičů = kojná naší duše. Působí mnohdy podprahově, většinu knih z ní si ani nepřečteme, ale zůstane pocit, že patří do rodiny. Nejvíce si zapamatujeme výrazné nebo zajímavé hřbety. Mám to takhle zejména se dvěma tituly. Karel Schulz: Kámen a bolest a Bolesław Prus: Farao. Ani jednu z nich jsem nečetl. S Plutonií Vladimíra Afanasjeviče Obručeva je to mé rodinné dědictví a zároveň dluh. Proto, když jsem se všiml, že rozhlas dává Prusův román v desetidílné dramatizaci, neváhal jsem a dva díly jsem již s Věruškou vyslechl. Dle mého soudu se román směle vyrovná Egypťanu Sinuhetovi. Třetí díl jsme nějak záhadně minuli v toku Julinčina času, tak si ho budeme muset dočíst v knize, která mi dnes došla poštou. Jen jsem v ní zalistoval, našel jsem dvě věci z toho, co mě při poslechu zaujalo a co rozhodně stojí za ocitování:

… vášeň pro válku, ve které se člověk po celé měsíce nemyje, aby jednoho krásného dne umřel… (Tutmosis)

Když se nejvyšší kněží rozhodnou zastavit armádu kvůli tomu, že na cestě jsou dva posvátní brouci skarabeové, kteří si před sebou valí každý svou blátivou kuličku, což je zlé znamení shůry, je rozhodnuto, že se dále půjde oklikou. Následník trůnu, mladý Ramses, který zkušebně armádě velí, to komentuje:

„Přiznej, svatý otče, že taková překážka by nezastavila v cestě ani osla.“
„Osel se také nikdy nestane faraónem,“ odpověděl klidně ministr.