Hezky česky s Mikem a ostatními

Včera jsem byl v Praze navštívit farewell party kurzu češtiny pro cizince, kde jsem pár let sloužil jako lektor. Ze skupiny nejpokročilejších studentů zůstal jen ten nejlepší a nejvytrvalejší, můj kamarád Mike; z dříve nižší skupiny mezi premianty přestoupil ještě Uwe. Seznámil jsem se i s nováčky ve skupině, Rakušany Gabrielou a Konrádem a Ruskou Jelenou z Jekatěrinburgu. Prý tam na Sibiři učí češtinu. Cože? V Rusku se taky učí čeština? Ano, představte si, že je prý populárnější než angličtina, protože tou mluví kdekdo. S Mikem jsme si vysvětlili rozdíl mezi novorozencem, kojencem a batoletem (to třetí slovo pro něj bylo novinkou), Konrád vyzvídal, jestli u nás má dva konce vuřt nebo jelito a Uwe se mě zeptal, jestli nejsem womanizer a chtěl vědět, jak se to řekne česky. Vysvětlil jsem mu, že ne se všemi ženami, které jsem na lekce konverzace vodil, jsem spal, a že v mládí jsem možná býval proutník, v prvním manželství záletník, pak chvíli sukničkář, ale teď už jsem jen starý muž.

Žáci zleva: Mike, Konrád, Uwe, Gabriela, Jelena

Následně vznikla jazykovědná debata o slově „odskočiště“. Tento termín vymyslel Mike před pár lety, když dumal nad tím, proč Češi před cestou od stolu v restauraci říkají, že si odskočí. Přemýšlel kam, a došlo mu, že nutně na odskočiště. Jenže včera někdo namítl, že odskočiště by měla být ona místnost, odkud se na toaletu odchází a ne, jak by to vyjádřil Immanuel Kant, záchod an sich. Tuto filosofickou otázku jsme řešili docela dlouho, ale pak si přisedl jeden belgický flétnista z městečka Geel a začali jsme se bavit o muzice. Mike konečně napsal svoji knihu o Bohuslavu Martinů. Má 512 stran a dostal jsem ji s věnováním, na které jsem pyšný. 

Slíbil jsem, že Julinku povedeme k hudbě, aby si jednou třeba mohla tu knihu přečíst. A já se budu muset někam přihlásit na kurz angličtiny!

Taky mi přinesl úplně nejčerstvější věc od skupiny Sparks, tak se těším, že si to zítra přehraju. Docela bych si zase začeštinařil.