Dejme jim pokoj

Trochu mě děsí, že se díky mediím a sociálním sítím z truchlení stává doslova forma „zábavy“. Slzy, nářek a sevřená hruď jako by už neměly být průvodním jevem odchodu lidí ze života. Oběti tragedie má doprovodit skandování jejich jmen, promítání vteřin jejich slávy a kondolence po twitteru.

Zažil jsem dnes rozhovor kolem postele na jednom nemocničním oddělení, kam přijeli starého pána navštívit manželka, dcera, zeť a vnuk. Nemohli se shodnout, za který tým to vlastně ti tři kluci hráli. Za Moskvu? Za Jaroslav? Prostě za Rusy. Vlastně si nejdřív nemohli vzpomenout ani na jména. Rachůnek, Marek a ten třetí? Nebyl on náhodou Slovák? Byl, jmenoval se Dimitrij. Ale to je přece ruský jméno, ne? Nemohli se ani dopočítat, za jakýma platama do toho Ruska odjeli, že jim stálo za to lítat starejma letadlama. Ale miliony to byly, a v dolarech. A nejsou v Rusku ještě rubly? O ničem jiném si během návštěvy nestihli popovídat, snad jen o tom, že polívka byla taková, že ji pán za stálého míchání vylil do hajzlu. 

Zítra ti koupíme Blesk, tam si to všechno přečteš. 

A co že přišel i mladej? 

Chce počítač, tak to dostal příkazem, že musí za dědou.

Na Staroměstském náměstí bude i zádušní mše. Nevím, nevím, třeba na ní biskup Duka chce vysvětlit, že RIP není Reálná IP adresa, ale přání, aby mrtvým byl dán pokoj. Tak jim ho dejme.