Je mi tak nějak líto, že už nemusím načítat Lorda Byrona, bylo mi s ním dobře. A protože nechci, aby to, co se mi zdálo geniální, jen tak vyšumělo, ještě ho tu párkrát připomenu. Stejně jako Elišku Krásnohorskou, jejíž překlad čtyř set spenserovských strof mně asi nikdy nepřestane fascinovat. Zde jsou dvě stance z 2. zpěvu, které pojednávají o islámu v tehdejší osmanské říši. Soudím, že jsou platné dodnes a je sympatické, jak se v druhé z nich Byron dokázal dívat na věc z hlediska islámské kultury.
60.
V ten právě čas byl Ramazanu půst,
kdy dlouhý den jest určen ku pokání,
však minul-li a temno začne růst,
hned kvas a rozkoš přejmou panování.
Vše zdvihá se, a čeleď rychle shání
i snáší vzácných krmí nad počet;
jeť pavlan pust, však šumot hodování
se dveřmi z nitra komnat ozve v let,
když spěchá panoše neb otrok tam i zpět.
61.
Zde nikdy žena hlasu nezvedá;
dlí střežena, jak v poutech, pod závojem,
jen jednomu své vše, své srdce dá,
ven z klece nezatouží s nepokojem;
zdeť láska pánova jí blaha zdrojem
a slastí něžná, svatá péče matky!
Jí vzdálen jesti jiných citů pojem;
své dítko odkájet, - toť los jí sladký,
a cizí ňadrům těm jsou nízkých vášní zmatky.
Žádné komentáře:
Okomentovat