Nevolnost

Jean Jacques říkával, že není s to vejít do kavárny bez jakéhosi rozhořčení. Kontrola divadelních vstupenek je pro plachého člověka něco jako řízení u pekelného soudu.

Charles Baudelaire, Rakety (Důvěrný deník)

Mám fobii z prostor, z kterých není úniku – ale ještě víc než z fyzických překážek v úniku mám strach z těch psychických. Kdybych se zasekl sám ve výtahu, nebylo by mi dvakrát do zpěvu, ale zachoval bych pravděpodobně chladnou hlavu a dělal bych vše proto, abych nepropadl panice, přežil a z výtahu se dostal – choval bych se tedy asi stejně jako člověk bez fobie.

Horší pro mě je, když se ocitám ve stísněných prostorách s lidmi, a nejhorší, když jsem těmi lidmi zablokován a nepočítá se s tím, že bych měl někam chtít unikat, už totiž jen existence této stísněnosti vyvolá panický stav a pocit na omdlení – typické je sezení uprostřed řady v divadle nebo v kině, na sedačce u okna v autobuse, ve frontě mezi dvěma zábradlími apod.

Největší strach mám, když jsem ještě nějakou ostrahou zbaven antistresových berliček jako je třeba láhev s pitím, batůžek na zádech nebo cokoli jiného, nebo se používání těchto berliček prostě nehodí. Proto se úplně vyhýbám letadlům, ale z tohoto důvodu jsem třeba nevstoupil ani do výtahu na Eiffelovku nebo do kabinky londýnského oka, na pohřbech můžu být jen někde vzadu u vchodu.

Někdy se překonám, ale stojí mě to nervy a jistě i zdraví. Naposledy jsem teď v Londýně musel jako dozor vyšplhat až do zlaté galerie v kopuli katedrály sv. Pavla, protože jinak by tam děti nepustili. Vůbec jsem neměl závrať, ale když jsem těsně před cílem zjistil z vysílačky pána na ochozu, že tam pustili moc lidí a utvořila se zácpa, udělalo se mi šoufl – had lidí se totiž zastavil a já viděl pod sebou řadu Němců, Italů a Rusů na úzkém schodišti a před sebou nehybný špunt, zpoza nějž se ozývalo Keep on the right please and move slowly around! a podobná něžná upozornění. Ještě teď, když to píšu, tak se mi svírá srdce.

Pamatuju si, když jsem v Soběslavi četl Sartrovu Nevolnost, bylo mi asi dvaadvacet. Už tehdy jsem to měl a bojoval s tím, existenciálně. Několikrát jsem musel odejít z kina. Ale dost často je tu ta moje Nevolnost se mnou a nejhorší je, když ji nečekám, když nevím, že nastanou podmínky, které ji vyvolají. Chtěl bych někdy zažít pocit, že ji nemusím vláčet s sebou, ale drží se mě jako bodlák na svetru. Je to fyzická Nevolnost způsobená duševní Ne-volností, čeština naprosto vystihla mou diagnózu.

Ale možná i právě pro tu Nevolnost si o to víc cením Štěstí, které (jak ironicky poznamenává Baudelaire) se skládá z tisíce malých Štěstíček, kdy na tu Nevolnost úplně zapomínám. Ale všech tisíc Štěstíček bych dal za jedno Štěstí, které mě potkalo a které i té Nevolnosti dalo nový smysl.