Domluvili jsme se s Jindrou D., že přes léto zhlédneme co nejvíce klasických filmů z dějin tohoto umění a náležitě je zanalyzujeme. Rozečetl jsem knihu, kterou Jindra také má, a tak nad ní budeme moci bádat: Jak číst film Jamese Monaca. Možná z toho všeho vznikne kurz v rámci U3V, který by mohl být pojatý stejně jako včera druhou lekcí odučená Filosofie básnické skladby, tedy jako seminář blížící se diskuzi. Přiblížil bych se svým návrhům k reformě školního rozvrhu. (Dnes jsem také viděl Lidice a... zlamání, bohužel očekávané.)
Zatímco nová technologie je vzrušující a slibná, umění, jemuž slouží, se teprve bude muset na tomto revolučním duchu podílet. To nepřekvapuje: umění napodobuje život, nikoli technologii, a naše politické starosti jsou zhruba stejné, jaké byly před dvaceti lety. Studená válka neskončila třeskem, ale řadou povzdechů, a skončila příliš pozdě na to, aby měla takový dramatický efekt, jaký měla mít na život většiny lidí (kromě obětí východoevropských etnických válek). Svět politiky je stejně postmoderní jako naše populární kultura. Nevymýšlíme, nereagujeme, netvoříme. Prostě opakujeme a opakujeme a opakujeme. Myšlenky a pocity, které se na několik krátkých zářných okamžiků v 60. letech jevily jako opojné, vzrušující a slibné, jsou tu stále, nyní jako protivné obstarožní povinnosti, často pokřivené („politicky korektní“). Nevím, proč k tomu došlo (snad jsme byli příliš zaneprázdnění tím, jak uvést naše počítače do provozu), ale stalo se. Nyní je zřejmé, že generace 60. let bude muset přenechat svým dětem práci na vytvoření nové sociální politiky, na obnovení humoru a znovuobjevení radosti. Mají na to alespoň k dispozici celé nové století.
Zatímco nová technologie je vzrušující a slibná, umění, jemuž slouží, se teprve bude muset na tomto revolučním duchu podílet. To nepřekvapuje: umění napodobuje život, nikoli technologii, a naše politické starosti jsou zhruba stejné, jaké byly před dvaceti lety. Studená válka neskončila třeskem, ale řadou povzdechů, a skončila příliš pozdě na to, aby měla takový dramatický efekt, jaký měla mít na život většiny lidí (kromě obětí východoevropských etnických válek). Svět politiky je stejně postmoderní jako naše populární kultura. Nevymýšlíme, nereagujeme, netvoříme. Prostě opakujeme a opakujeme a opakujeme. Myšlenky a pocity, které se na několik krátkých zářných okamžiků v 60. letech jevily jako opojné, vzrušující a slibné, jsou tu stále, nyní jako protivné obstarožní povinnosti, často pokřivené („politicky korektní“). Nevím, proč k tomu došlo (snad jsme byli příliš zaneprázdnění tím, jak uvést naše počítače do provozu), ale stalo se. Nyní je zřejmé, že generace 60. let bude muset přenechat svým dětem práci na vytvoření nové sociální politiky, na obnovení humoru a znovuobjevení radosti. Mají na to alespoň k dispozici celé nové století.
Žádné komentáře:
Okomentovat