Rok

Když mi byl rok, po celém Hongkongu napadl sníh – od té doby dodnes neviděli tamější obyvatelé ani vločku. Když byl rok Věrušce, bohové probudili Uluru, posvátnou horu australských domorodců, zemětřesením o síle 5,6 stupňů Richterovy škály – od té doby seismografy ve střední Austrálii zemětřesení nezaznamenaly. Dnes je rok naší Julince. V Bhútánu lehl během předchozích dvou dnů popelem jeden z nejstarších klášterů-pevností ve Wangdue Phodrang. Král a vláda přemýšlí, že by se tyto stavby zvané dzongy, napříště nestavěly ze dřeva, jak bylo doposud zvykem, a že by zřejmě i rekonstrukce vyhořelého dzongu z r. 1638 mohla být provedena z jiného materiálu. Volal jsem bhútánskému ministrovi kultury Mindžurovi Dordžimu a ujistil jsem ho, že se může spolehnout, že žádný další požár klášterům nehrozí, ať upustí od všech betonových a plastových náhražek a nedělá z každé pevnosti deset nových únikových východů, když byly stavěny tak, aby do nich byla jen jedna přístupová cesta – vždyť přeci ještě nejste v Evropské unii! apeloval jsem na zachování zdravého buddhistického rozumu. Chtěl k telefonu Julinku, která mu ovšem řekla jen „táta“. Myslím ale, že to ministra obměkčilo, neboť je náš návrh na pořadu jednání vlády již příští týden. Myslím, že  Bhútán, jediná země na světě, kde si vláda více váží hrubého národního štěstí než hrubého domácího produktu, jistě vezme naši výzvu vážně. Julinka to za pár desítek let zajede zkontrolovat.

Ano, Julinka oslovila bhútánského ministra kultury (a vnitra, abych mu neubral na vážnosti, v Bhútánu to mají trochu jinak) „táta“. Oslovuje tak mne, maminku, babičky, dědu, prostě všechny včetně vybraných kolemjdoucích. Před pár měsíci dokázala artikulovaně pronést máma, nicméně bylo vidět, že si s tím nic nespojila a jen opakovala naše urputně přeříkávané slovo. Přesto Věrušku i mě zarazilo a mrzelo, že na tyto dvě slabiky časem zapomněla a napříště se všechny lidské bytosti staly tátou. Když jsme požadovali specifikaci a předstírali, že nevíme, na koho mluví, já jsem zůstal prostý táta a Věruška byla táta brm brm, neboli ten táta, který dává mlíčko. Před týdnem jsem tomu přišel na kloub: Julinka se zatím naučila rozpoznat a vyjádřit pouze některé živočišné druhy – kur domácí je koko, kachna domácí i divoká je káká, kráva bů apod. – prostě citoslovce jejich hlasového projevu. A jak se projeví každý druhý člověk, kterého Julinka potká? Možná i hustěji než každý druhý člověk, kterého Julinka potká poprvé, pronese větu: „To je celej táta.“ A tak není divu, že si Julinka s druhem Homo sapiens spojila právě toto citoslovce. Dnes s navršením jednoho roku ovšem dostala maminka dáreček, protože Julinka začala nás rodiče bravurně rozlišovat a vnesla tak do rodiny jasno. Ministr Dordži mohl být rád, že se nestal mámou.

Rok, ačkoli byl přestupný, uplynul jako voda. Oslavili jsme to vlastním plynutím na baby-plovárně, výletem do přírody a dortem.