Brémští muzikanti

Zavedli jsme doma před pár dny pravidelné čtení pohádek. Vybrali jsme poměrně náhodou jednu přiměřenou Julinčinému věku, kterou teď vyžaduje číst stále dokola. Jsou to Brémští muzikanti ze sbírky pohádek bratří Grimmů. Co já se při pohádce nahýkám, naštěkám, namňkoukám a nakokrhám! Ale Julinka je z toho nadšená, a tak pro mě platí poslední věta pohádky úplně doslova: A kdo vám pohádku vyprávěl, ten si pěkně pusu zahřál.

Dneska mě napadlo, že bych si mohl zase procvičit nějaké to rýmování, a tak se budu snažit postupně pohádku převést do básničky rýmované ve schematu a-a-b-a-a-b, jehož složitost sama posouvá pohádku někam, kam by mě to před začátkem každé sloky samotného nenapadlo, a to uvolnění fantazie mě na tom baví. Zatím tedy první část, další snad budou následovat. Sama pohádka v českém převyprávění od Eduarda Petišky začíná povedeným veršem, který bych si zvolil za motto celého svého pokusu:

Kůže patří na buben,

houslím strunky sluší,

pohádka se povídá

těm, kdo mají uši.

Sedlák už si neví rady,

rodina mu chřadne hlady,
cena chleba vzrostla.
Se sedlačkou u ohrady
dali hlavy dohromady:
„Utratíme osla!“

Osel zrovna spásal trávu,
když se dozvěděl tu zprávu.
„Pro oslího boha!
Nyní nesmím ztrácet hlavu:
než posloužit za potravu,
radši vezmu roha!“

Nasedl si do trabantu,
rozloučil se od volantu
se svým selským dvorem.
„V Brémách, městě exulantů,
budu žíti z proviantu
dle tamějších norem.“

Ve vesnici u Mnichova
potkal oslík u hřbitova
stařičkého pejska.
Skončil chudák bez domova,
vyje pořád jako sova,
asi se mu stejská.

„Pejsku náš, co děláš,
že u nosu nudli máš?“
ptá se osel směle.
„Že se ptáš, prý vyjdu dráž,
než kdyby si pán platil stráž“
děl pejsek osiřele.

„Tak nasedni si do trabantu,
budeme párek muzikantů
a pojedeme do Brém.“
A tak ten párek furiantů,
pádil do města exulantů
v rozmaru velmi dobrém.

Chvíli les a chvíli louka,
pejsek na to všechno kouká,
jako tele na vrata.
Náhle ze stromu se souká
kočka a strašlivě mňouká,
že by měla koťata?