Když pije Jan Pivec červené víno

Včera se zase sešly ony souvislosti, kterým se říká nahodilosti, ale přitom jsou to Boží kousky, které se můžou objevit jen v takovém cirkuse, jakým je náš pozemský život. Usoudili jsme s Věruškou, že jsme si dlouho neudělali příjemný večírek při víně a sýru s nějakým pěkným programem.

Volba padla na moldavský sauvignon a poslech prvních dvou dílů Steinbeckovy novely Pláň Tortilla v podání Jana Pivce, kterou začali dávat v rádiu na pokračování babičce k narozeninám (do 4. srpna můžete stihnout čtení od prvního dílu na streamu na Vltavě). Víno nás poměrně příjemně opilo a Pivcův výkon nás dostal do prosluněné Kalifornie, pár desítek mil od San Francisca, kde se v městečku Monterey celý příběh odehrává. Danny, Pilón, Pablo a Jésus María, čtyři dosavadní hlavní postavy, jsou krásní flákači, kteří nemají ani vindru, ale mají radost ze života, zvláště když se jim podaří vysomrovat nebo ještě lépe ukrást pár dolarů na červené víno. Pivcova krásná mluva, s níž zpodobnil kalifornské paisanos opilé červeným vínem, dala zážitku 100% navíc oproti vlastní četbě. A když jsme se při ní sami tím červeným vínem opili, zážitek se navýšil na 300%. Nelze než doporučit dále.

Nicméně doporučení bez ukázky, to se v seriózních reklamách nenosí, a tak tady jedna je. Danny zdědil po dědovi dva domy a v jednom nechává bydlet přítele Pilóna za nájemné 15 dolarů měsíčně – ty ale Pilón nikdy v životě neviděl pohromadě, ale ani Danny na tom není, co se financí týče, lépe, a tak jako dávní přátelé z ulice na placení tak nějak zapomínají (i když Pilóna trápí svědomí tak, že nakonec pronajme místo ve svém domě kamarádovi Pablovi Sánchezovi, který je také bez centu, za celých 15 dolarů, aby posunul dluhovou štafetu dál a necítil se vinen. Jednou Pilón přivede Pabla k Dannymu a dozvědí se, že se Danny zamiloval do sousedky a chce jí koupit jako dárek bonboniéru za dva dolary. Jenže – nemá dva dolary.

„Chin Kee suší sépie,“ přispěchal s radou Pilón. „Třeba bys mu je moh půl dne krájet.“

Dannyho řeč nabyla na důrazu. „Nehodí se, aby majitel dvou domů krájel sépie. Malá splátka na činži by možná postačila.“

Pilón vstal jat hněvem. „Činže, činže, nic jinýho od tebe člověk neslyší,“ křičel. „Vyhodil bys nás na dlažbu, do stoky bys nás vyhnal a sám se budeš válet v duchnách. Pojď, Pablo,“ pokračoval zlostně Pilón, „jdem shánět peníz pro tuhle držgrešli, pro tohohle žida.“

Načež oba důstojným krokem odkráčeli.

„Kde ty prachy seženem?“ zeptal se Pablo Pilóna.

„Vím já,“ odvětil Pilón. „Třeba si už o ně neřekne.“ Ale Dannyho nehumánní požadavek hluboce rozrušil jejich duševní pohodu. „Až ho zas uvidíme, nazveme ho odporným vydřiduchem,“ prohlásil Pilón. „Léta letoucí jsme byli kámoši. Když strádal hladem, krmi jsme mu obstarali. Když strádal zimou, oděli jsme ho.“

„To bylo kdy?“ chtěl vědět Pablo.

„Totiž bejvali bysme to pro něj udělali. Kdyby bejval něco potřeboval a my to měli, byl by to měl i on. A teď pošlape naše přátelství kvůli cukrátkám, který chce dát nějaký starý tlustý bábě.“

A pokračuje to k neuvěřitelnému logickému závěru, o který už vás nebudu okrádat.

Když si ještě vezmu, že Pivec byl Jan a za ženu si našel v Národním divadle tamější účetní Věru, souhra náhod byla pro včerejší den vyčerpána a my jsme mohli jít na lože, o což vás zase docela rád okradu.