Dušičkové přemítání

Zítra je den všech svatých, a tak, jako často potichu, chci tentokrát zase jednou nahlas vzpomenout na dědečka. Nemusím čekat na Dušičky, protože není rouháním, když z přesvědčení o dědovi smýšlím jako o svatém. Děda byl pro mě vzorem čestného člověka, a to je víc, než si kdy pomyslel. Každý člověk má své slabosti, i všichni známí svatí je měli. O těch dědových by asi babička mohla vyprávět.

Zítra jdeme s Julinkou na faru na další setkání před křtinami. Na tom minulém jsem Otce Josefa poprosil, jestli by mohl Julinku pokřtít konvičkou, z níž husitský pan farář pokřtil dědu v Lounech. Dá-li Pán Bůh a maminka, která z ní byla také pokropena, stane se tak. Jindříšek už se učí preludovat Be Thou My Vision, Věruška trénuje malý i velký kříž a já a kmotřička zpytujeme svědomí před svátostí smíření.

Když jsme byli naposledy v Soběslavi, věnoval mi strejda Jirka, jinak akademický malíř, svoji právě vydanou první sbírku veršů – Barvy na zaschlé paletě. A jsou to moc pěkné verše, asi by nehádal, že si v nich často čtu. Čtou se podobně jako staročeská legenda o sv. Kateřině, to jest jako když nožem zakrojíme do másla pokojové teploty. 

Přeplaval
jsem
už
půl
řeky
a cesta
k druhému
břehu
se
krátí
Kohopak
cestou
ještě
ztratím
Kdo
ještě
vstoupí
a
kdo
se
vrátí

Těm na druhém břehu se v těchto dnech zapalují svíce na hrobech. Ale ono je to zařízeno tak, že ve spánku, když o tom nevíme, chodí naši mrtví zapalovat svíce v našich srdcích. A přinášejí, když o to stojíme, radost a pokoj. A tak přeji všem, kterým ještě zbývá nějaký ten kus knotu, tak trochu v odboji proti dnešnímu google halloweenskému piktogramu radostné a pokojné Dušičky.