První Mikuláš

Dnes Julinka poprvé spatřila anděla a hned v závěsu sv. Mikuláše, kterému svrchní obruba kostelních dveří srazila mitru. Bylo to celé roztomilé, otec Josef měl dnes adventně krásný fialový ornát a zahrál a zazpíval několik roztomilých dětských písniček. Jednu z nich jsme si s Julinkou zpívali a tancovali na ni celou cestu domů z kostela. Rozmlsán jsem ihned z knihovny vytáhl Český rok v pohádkách, písních, hrách a tancích, říkadlech a hádankách Karla Plicky. Samozřejmě jsem sáhl po oddílu Zima a hltavě začal obracet stránky. Jenže zima zde začíná Vánoci, před nimiž je jen pár básní o prvním sněhu a sáňkování. Vyměnil jsem si tedy s kroucením hlavou Zimu za Podzim a zjistil, že podzim končí sv. Kateřinou a sv. Barborou, tedy 25. listopadu až 4. prosince (Řekla Káča Barce „Nechme toho tance“ – končily muziky; nebo Kačenka naškrobená, Baruška ucouraná – mrzne-li na Kateřinu, na Barboru prší). Ty dvě světice jsou zmíněné i na začátku Zimy, ale po sv. Mikuláši nebo sv. Lucii nikde ani vidu ani slechu! Nevím, nepochopil jsem to: Jediné, co mi našeptával můj ironický mozek, je, že snad bolševik, za něhož to v roce 1956 vyšlo, chtěl sv. Mikuláše vymazat z národní paměti, protože na Ježíška si ještě netroufnul (i takové nápady tu samozřejmě byly). Když jsem si tedy sedl, že Julince napíšu nějakou básničku, kterou by mohla za rok za dva přednést Mikulášovi s andělem a čertem, aby nepřišla do pekla, napadla mě jen taková, která není ani pro Julinku ani pro jiné děti, a už vůbec by asi nikoho nevysekala z pekla.

Na svatého Mikuláše
i zločinec dobro páše:
zloděj ten den nepokrade
lenoch ráno zvedne zadek,
pytlák nechá svého pychu,
žrout dá pokoj svému břichu,
cizoložník zlíbá ženu,
šlapka zapře svoji cenu,
výtržník se šine s klidem,
vrah je hodný ke všem lidem.

Mikuláš však není hloupý,
na hříšníky pošle kroupy:
„Dnes dobře a jindy zle?
Čerte, vem je do pytle!“
Vy však, děti, jistě víte,
jak z té louže vybruslíte!
Jak předejít šlamastice?
Inu, jako v politice.
Že nevíte? Že neznáte?
Prostě se z ní vykecáte!