Má ústa kvetou jako řezná rána.
Celý rok jsem byla zraňována, hrubé
lokty se zarývaly do úmoru nocí
a něžné krabičky Kleenexu šeptaly "Tak co,
ufňukánku? Už jsi dofňukala, ty hloupá?"
Do dneška bylo mé tělo k ničemu.
Teď se dere ven skrz rohy svého čtverce.
Strhává ze sebe — uzel po uzlu — starý mariánský hábit,
a hle — v tu chvíli jím projede elektrický šok!
Cvak! Vzkříšení!
Kdysi to byla loď, docela dřevěná
a bez jakéhokoliv smyslu, bez nátěru
a bez moře pod kýlem. Nebyla víc než
shlukem prken. Ale ty jsi ji postavil a položil na vodu.
Byla vyvolena.
Mé nervy jsou napnuté. Slyším je jako
hudební nástroje. Tam, kde vládlo ticho,
teď neúnavně hrají bubny a struny. To tebou se to stalo.
Dílem tvého génia. Lásko, to skladatel vešel
do plamenů.
/se sbírky Love Poems, 1969; originál zde/
Žádné komentáře:
Okomentovat