Sloka Havrana, kterou podle svých slov Edgar Allan Poe, napsal jako první, byla následující, kulminační strofa, od které pak odrazil formu všech dalších. „Kdyby se mi bylo podařilo při dalším skládání vytvořit sloky mohutnější, býval bych je bez okolků schválně oslabil, aby nerušily působivé stupňování.“ Tak se podívejme, jak si s tímto strhujícím vrcholem poradili čeští překladatelé, z nichž jeden uspořádal všechny překlady k roku 1985 do knihy Havran, 16 českých překladů, za což mu patří velký dík.
THE RAVEN (16/18):
"Prophet," said I "thing of evil!
prophet still if bird or devil!
By that heaven that bends above us —
by that God we both adore
Tell this soul with sorrow laden,
if within the distant Aidenn
It shall clasp a sainted maiden
whom the angels name Lenore —
Clasp a rare and radiant maiden
whom the angels name Lenore”
Quoth the raven — "Nevermore."
Vratislav Kazimír Šembera (Květy, 1869):
„Ha, proroku, ptáku černý, posle z pekla ty příšerný!
U nebes, k nimž zvedá věrný věřící zbožný zrak svůj,
zapřísahám tebe ve vší strasti duše, již netěší
nic než naděj na shledání — řekni, zdali někdy duch můj
sejde s Leonorou zas se? Sejde s ní se kdysi duch můj?“
Nato havran: „Nikdy víc!“
Jaroslav Vrchlický (Lumír, 1881, upraveno pro knižní vydání 1890):
„Proroku!“ dím, „čárných zraků! —
Věštče, ďáble nebo ptáku!
Pro Nebe i Boha prosím,
jejž i ty ctíš — těkajíc
duše mořem trudů, hněvu,
zda obejme zářnou děvu,
v Ráji ‚Lenorou‘ již v zpěvu
andělů zve na tisíc? —
Zářící tu krásnou děvu
zdali uzřím lící v líc?“
Na to Havran: „Nikdy víc!“
Augustin Eugen Mužík (Květy, 1885):
„Proroku! Ty lidstva škůdce,
aťs jen pták či ďábel svůdce,
při nebesích zaklínám tě,
při Bohu, jenž tvůj je pán,
víš, že doufat mám, že jednou
andělé mou duši bědnou
k oné zářné děvě zvednou,
jíž teď věčný eden dán,
k oné vzácné, zářné děvě,
jíž je věčný eden dán —
Kváče havran: „Nadarmo!“
Karel Dostál-Lutinov (Archa, 1918):
„Proroku!“ dím, „bouřliváku! Ať už ďáble nebo ptáku!
Při nebi, jež klene dálku, při Bohu, jenž vzývá tvor,
rci mé duši, náhlé k pádu, zdali najdu v dálném Hádu,
zda tu svatou dívku najdu, zvanou anděly ‚Lenor‘,
zda tam obejmu tu zářnou, zvanou anděly ‚Lenor‘?“ —
Havran krákl: „Nevermore!“
Vítězslav Nezval (Prokletí básníci, 1928):
„Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták a nebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine“ —
Havran dí: „Už víckrát ne.“
Otto František Babler (Olomouc, 1930):
„Věštče,“ pravím, „zabijáku! Ať už děse nebo ptáku!
Při nebeském Bohu, jejž my oba ctíme, buď jak buď —
duši rci, s níž boly hrají, přivine-li v dálném ráji
tu, již světci nazývají Lenorou, kdy na svou hruď,
přivine-li jasnou dívku Lenoru kdy na svou hruď?“
Havran krákl: „Marný blud!“
Jiří Taufer (Bratislava, 1938):
„Věštče, synu pekla!“ pravím, „ďáblem jsi, či ptákem hravým?
Řekni mi — u boha, jejž vzývám, u nebes, jichž nezměříš —
zda má duše zarmoucená a Lenora — božská žena —
andělského toho jména — tam, kde Edenu je říš,
zdali setkají se jednou tam, kde Edenu je říš…“
Praví havran: „Nikdy víc!“
Eugen Stoklas (Archa, 1939):
„Věštče!“ řek jsem, „zlý jsi katan! — věštec však, ať pták, či satan!
Tamhle při nebeské klenbě, při Bohu nás obou však —
pověz této duši žalné, zda tam v kráse Ráje dálné
obejme zjev ideálné Lory, již zve anděl tak:
sevře vzácnou, zářnou Loru, kterou andělé zvou tak?“
Havran řekl: „Nikterak.“
Dagmar Wagnerová - dcera Pavla Eisnera (ke 100. výročí Havrana, 1945):
„Potvoro, z níž peklo straší —
proroku neb Satanáši!
Při tom nebi nad hlavami —
při Bohu, jenž stvořil nás —
Pověz duši, jež se hroutí,
že lze v ráji po té pouti
Jarmilu zas obejmouti,
světici, z níž linul jas —
Jarmilu tu světlodárnou,
s anděly jež stoupá v Jas!“
Krákne: „Marno vrátit čas.“
Rudolf Havel (Stará Říše, 1946):
„Proroku,“ dím, „ať jsi, pro bůh, prorok tichý, pták, či zloduch,
při nebesích, jež nás kryjí, pro Boha, jenž nás má rád,
řekni duši v smutku marném, v objetí zda stisknu žárném
Leonóru v ráji dálném, již tak svatí mohou zvát,
zda obejmu tu, již svatí Leonórou mohou zvát?“
Havran řek: „Ni jedenkrát.“
Jan Blahoslav Čapek (Literární noviny, 1947):
„Proroku,“ dím, „z města Bábel, ať jsi dravec nebo ďábel!
Při nebi, při svatém Bohu, před nímž skláním koleno —
hleď, mám duši samou ránu, rci, zda jednou v jasném ránu
obejmu tu svatou pannu, anděl zve ji Eleno,
nejvzácnější zářnou pannu, anděl zve ji Eleno.“
Havran: „Stokrát ztraceno.“
Kamill Resler (bibliofilie, 1948):
„Proroku ty žhoucích zraků! Věštče nebo z pekel ptáku!
Zaklínám tě jménem božím: mohu-li ten čekat dar,
že obejmu ve věčnosti zářnou dívku vzácné ctnosti,
zda obejmu Leonoru, o to srdce drásá svár —
mohu já ten čekat dar? — Popravčích jak rachot kar
zakrákoral: „Marnost — zmar.“
Rudolf Černý (z rukopisu, 1952):
„Zlověštče, je jedno, jsi-li pták či ďábel potměšilý,
při nebi a Bohu, který námi vždycky povládne,
řekni duši, v které lkají smutky, obejme-li v ráji
svatou dívku, již teď znají jen bytosti posvátné,
Lenoru — jak zvou ji nyní jen bytosti posvátné?“
Tu děl havran: „Nikdá ne!“
Ivan Slavík (rukopis 1953, rozhlasově 1979, knižně až 1985):
„Proroku či ďáble jenom, ať jsi věštec nebo démon,
při Bohu, jenž s tebou vzývám, při tom Nebi bez hranic,
řekni duši, jež žal tají, zdali najde v dálném ráji
tam, kde Leonoru znají, na nebesích u světic,
najde ji a jednou v ráji na hruď stiskne u světic —“
Praví havran: „Nikdy víc.“
Svatopluk Kadlec (Kulturní tvorba, 1964):
„Věštče,“ vzkřik jsem, vztekaje se, „věštče, ptáku nebo běse,
při Bohu, jejž oba ctíme, při Nebi, jež vidíš plát,
rci mi, stisknu, stisknu já ji, jasnou dívku, kterou v Ráji,
kde ji v Kůrech uctívají, Lenorou dál mohou zvát,
stisknu duši, kterou v Ráji Lenorou dál mohou zvát?“
Havran krák však: „Nikdykrát!“
Alois Bejblík (Práce, 1984):
„Proroku,“ dím, „ač jsi katan, proroku, ať pták či satan,
při Pánu tam na výsostech, jehož oba chválíme,
pověz duši, co je na dně, zda, až stane v říši Páně,
políbí rty svaté panně, jíž se klaní andělé;
zda vtiskne polibek panně, na rty teskné Tereze!“
Havran řekl: Marno vše.“
Jan Losenický (9. 2. 2025):
„Sibyla jsi, i když podlá,
prorok z pekla, ďáblů modla!
Pro Boha však, bez nějž nic není –
já, ani Satan, natož pták –
mluv pravdu, jež se neutají:
Potká má duše jednou v Ráji
mou milou, kterou nyní znají
jen andělé, jimž krade zrak?
Mluv pravdu, ta se neutají:
Setkám se s milou v Ráji pak?“
„Víckrát už nikdy,“ havran krák.
