Sylvia Plath

Včera jsem si přečetl drama Nahé odívati od Luigi Pirandella. Mladá žena tam spáchá sebevraždu a udá lživý důvod. Sebevražda se nezdaří, díky novinám se o jejích důvodech dozvědí zainteresované osoby a postupně vyjde pravda najevo. Děj je opravdu až moc vykonstruovaný, autor o tom ví, a tak se do děje postupně sám vetře a dává tak spoustu cenného materiálnu literárním vědců zaměřeným na hledání rozdílů mazi autorem, modelovým autorem a literární postavou. Otázka zde však stojí jinde: proč má člověk nutkání lhát i tváří v tvář smrti? Aby nebyl vinen? Aby svalil vinu na někoho jiného? Aby dal svému životu smysl? Odtud rozplétal svůj život i Albert Camus v Pádu.

Dnes by měla 74 narozniny americká básnířka, která pro mě až dodnes byla jen jedním jménem ke státnicím - Sylvia Plathová. Když jí bylo třicet, ucpala klíčovou dírku a škvíru pod dveřmi od kuchyně ručníkem a pustila si plyn. Dětem vedle otevřela okna dokořán, aby to přežily. Přežily. Zkusil jsem přeložit pravděpodobně její poslední báseň (jejíž poslední řádek je opravdový překladatelský oříšek, a tak jsem to zkusil po svém, s 2/3 překladatelskou licencí).

Hrana

Ta žena dosáhla dokonalosti.
Úsměv na jejím mrtvém
těle odráží úspěch;
iluze řecké nezbytnosti
splývá v záhybech její tógy;
její bosé
nohy jako by říkaly:
Došly jsme daleko, až na konec.
Mrtvé děti se vinou jak bílí hadi
každé k jednomu
džbánku mléka - už jsou prázdné.
Vezme je zpátky
do náruče jako růže zavíjí
okvětní lístky, když zahrada
ztuhne a vůně krvácejí
ze sladkých a hlubokých hrdel nočního květu.
Luna nemá proč být smutná
zírajíc ze svého kostěného čepce.
Je na podobné věci zvyklá.
Půl tváře černou, půl popraskanou.

<3