Z Deníku svůdce

O Sørenu Kierkegaardovi jsem vědel málo, četl jsem od něj pojednání o Abrahamově odhodlání obětovat Izáka, o němž od té doby hodně přemýšlím. Řekl také krásnou větu: „Křesťanem se zvát nemohu, ale žádám poctivost a tudy chci jít až do konce.“ Konec nastal, když se ve dvaačtyřiceti letech zhroutil na ulici. Minulý rok to bylo 150 let.

Jsa zasnouben s o deset let mladší dívkou (tehdy sedmnáctiletou) po roce zasnoubení bez důvodů zrušil a trápil se až do konce života. Hodně o tom vypovídá jeho Svůdcův deník (překlad Josef Helm, Praha 1910). Ještě jsem ho nedočetl, ale s jistotou bych jej zařadil do Postmoderního zákona jako jedno ze čtyř evangelií (druhým by byl jistě Pád Alberta Camuse, třetí a čtvrté jsou zatím volná, nechci s kanonizací pospíchat).

Regine Olsenová, životní láska a múza

Jene! Můj, nikoli, nenazývám Tě. Vidím, že jsi nikdy mým nebyl, za to jsem dosti krutě potrestána, že jsem jednou tuto myšlenku pojala jako svou radost a blaho; a přece jmenuji tě: můj; můj svůdče, můj podvodníku, můj nepříteli, můj vrahu, mého neštěstí prameni, hrobe mé radosti, propasti mého hoře. Jmenuji tě: můj a jmenuji se Tvoje, a jako to kdysi lichotilo Tvým smyslům, které ve zbožňování skláněly se přede mnou, tak nechť zní to nyní jako kletba Tobě, po celou věčnost jako kletba. Z toho se neraduj a neměj za to, že tě budu neustále pronásledovati, abych vydráždila Tvůj výsměch! Prchni, kamkoli chceš, Tvojí jsem přec; jdi k hranicím světa, Tvojí jsem, miluj jinou, sta jiných, jsem Tvojí, Tvojí až k hodině smrti. Sama řeč, kterou k Tobě vedu, svědčí, že jsem Tvojí. Opovážil jsi se svésti ubohou bytost, takže jsi se mi stal vším, a bylo mojí nejvyšší radostí, státi se Tvojí otrokyní. Ano, jsem Tvá, Tvá, Tvá, Tvá kletba.

Tvá Kordelie.

A alespoň něco od Jana:

Moje Kordelie! Myslíš, položí-li kdo hlavu na pahorek víl, uvidí ve snu obraz víly? Nevím toho, ale vím: spočívá-li moje hlava na tvých prsou, a nezavru-li oka, nýbrž dívám se vzhůru, vidím andělův obličej. Myslíš, položíme-li hlavu na pahorek víl, že nemůžeme klidně ležeti? Nevěřím tomu, ale to vím, že položím-li svou hlavu na tvá prsa, jest silně vzrušena, tak že se spánek nemůže snésti na má víčka.

Tvůj Jan!

Moje Kordelie! Víš, že rád mluvívám se sebou samým. Nejzajímavější osobu ze svých známostí našel jsem v sobě samém. Mnohdy musel jsem se obávati, že mi dojde látka při mých samomluvách; nyní nemám již této obavy, nyní mám tebe. Do celé věčnosti mluvím nyní se sebou o tobě a mluvím tak o nejzajímavějším předmětu k nejzajímavějšímu člověku, - ach, já jsem jen zajímavý člověk, ty však nejzajímavější předmět.

Tvůj Jan.

Má Kordelie! Na lovu zamiloval se Alfeos do nymfy Arethusy. Nechtěla býti jeho a prchala před ním ustavičně, na ostrově Ortygii byla pak proměněna v pramen. Alfea velice to bolelo i byl proměněn v řeku v Elidě na Peloponnesu. Na svojí lásku však nezapomněl, pod mořem spojil se s oním pramenem. Není již žádných proměn? Odpověz mi! Není již lásky? Tvou čistou, hlubokou duši, která nemá spojení se světem, mohu ji k jinému přirovnati než k prameni? A řekl jsem ti již, že jsem jako řeka, která se do tebe zamilovala. Nyní, kdy jsme odloučeni, vrhnu se do moře, abych se s tebou spojil. Do moře myšlenek, touhy. Setkáme se pod mořem a spojíme se spolu v jeho hlubinách tím lépe.

Tvůj Jan.

jeg elsker dig