Byl jsem v Praze na semináři o EU, abych se přesvědčil, na kolik je pravdivý článek v posledním Reflexu, z něhož vyjímám kousek o přednášce Karla Kovandy, zástupce generálního ředitele pro zahraniční vztahy v Evropské unii:
Je zábavně příznačné, jak si dělá legraci z toho, že sám neumí definovat, jakou z pětadvaceti zahraničních politik se v EU za téměř půl miliónu korun měsíčně zabývá. Nebo jak se chystá na důležitou schůzku o Libanonu, o níž dopředu ví, že jediným výsledkem bude komuniké. Člověk skoro začne litovat, že taky nebyl členem Kavanovy komuny.
„Evropské státy se rozhodly dělat společnou zahraniční politiku, ale jak připomněl Pepík Zieleniec (europoslanec a předchozí řečník - pozn. autora), každý stát si žárlivě střeží svou vlastní zahraniční politiku. Něčím se zabývá Evropská komise, něčím Rada a něčím vysoký komisař EU pro zahraniční politiku. Známe ho?“
„Totiž Javier Solana,“ odpovídá si záhy.
„Tady máte Radu a tady máte Komisi,“ pokračuje Kovanda. „A ony jako by byly na opačných stranách ulice. Tohleto všechno je bordel, abych to řekl česky. Podle ústavy se měl stát místopředsedou komise Solana, který by pod sebou měl veškerou zahraniční politiku EU. Jenže co by potom dělala eurokomisařka pro vnější vztahy EU Benita Ferrerová-Waldnerová? To by museli vyřešit Rakušané.“
Nejen oni. My bychom museli vyřešit, co by dělal Karel Kovanda.
Ani seminář pánů historiků z Ústavu světových dějin FF UK v Praze nebyl jiný. Snad jen s tím rozdílem, že evropské zdroje nejsou hlavním zdrojem jejich příjmů. Náš seminář vypadal tak, že jsem během dvou hodin vyplnil slepou mapku EU, napsal o Francii, že tam mají dobré víno, přečetl si o Rakousku, že bývalo neutrální, a nakonec se dozvěděl od nadšeného eurooptimisty docenta Kováře přednášejícího na pozadí několika modrých praporů s hvězdičkami, že je v té Unii celkem slušný bordel. Ale peníze za tento seminář jistě ani panu docentovi ani pánům doktorům nesmrdí. Bodejť by smrděli. Navíc na stolku bylo i celkem slušné občerstení, které si v Ústavu dějin z peněz na vědu a výzkum těžko užijí. Po těch dvou hodinách jsem to nevydržel a odešel. Jsem dalek mít něco za zlé pánům historikům. Jen jsem zas jen o něco víc přesvědčen, že mé zbytečné "ne" vhozené před dvěma lety do urničky, bych tam vhodil, bylo-li by to možné, i nyní.
Je zábavně příznačné, jak si dělá legraci z toho, že sám neumí definovat, jakou z pětadvaceti zahraničních politik se v EU za téměř půl miliónu korun měsíčně zabývá. Nebo jak se chystá na důležitou schůzku o Libanonu, o níž dopředu ví, že jediným výsledkem bude komuniké. Člověk skoro začne litovat, že taky nebyl členem Kavanovy komuny.
„Evropské státy se rozhodly dělat společnou zahraniční politiku, ale jak připomněl Pepík Zieleniec (europoslanec a předchozí řečník - pozn. autora), každý stát si žárlivě střeží svou vlastní zahraniční politiku. Něčím se zabývá Evropská komise, něčím Rada a něčím vysoký komisař EU pro zahraniční politiku. Známe ho?“
„Totiž Javier Solana,“ odpovídá si záhy.
„Tady máte Radu a tady máte Komisi,“ pokračuje Kovanda. „A ony jako by byly na opačných stranách ulice. Tohleto všechno je bordel, abych to řekl česky. Podle ústavy se měl stát místopředsedou komise Solana, který by pod sebou měl veškerou zahraniční politiku EU. Jenže co by potom dělala eurokomisařka pro vnější vztahy EU Benita Ferrerová-Waldnerová? To by museli vyřešit Rakušané.“
Nejen oni. My bychom museli vyřešit, co by dělal Karel Kovanda.
Ani seminář pánů historiků z Ústavu světových dějin FF UK v Praze nebyl jiný. Snad jen s tím rozdílem, že evropské zdroje nejsou hlavním zdrojem jejich příjmů. Náš seminář vypadal tak, že jsem během dvou hodin vyplnil slepou mapku EU, napsal o Francii, že tam mají dobré víno, přečetl si o Rakousku, že bývalo neutrální, a nakonec se dozvěděl od nadšeného eurooptimisty docenta Kováře přednášejícího na pozadí několika modrých praporů s hvězdičkami, že je v té Unii celkem slušný bordel. Ale peníze za tento seminář jistě ani panu docentovi ani pánům doktorům nesmrdí. Bodejť by smrděli. Navíc na stolku bylo i celkem slušné občerstení, které si v Ústavu dějin z peněz na vědu a výzkum těžko užijí. Po těch dvou hodinách jsem to nevydržel a odešel. Jsem dalek mít něco za zlé pánům historikům. Jen jsem zas jen o něco víc přesvědčen, že mé zbytečné "ne" vhozené před dvěma lety do urničky, bych tam vhodil, bylo-li by to možné, i nyní.
...
1 komentář:
Také jsem volil "ne". A jsem nerad, že se moje představy a předpoklady naplnily. Někdy je lépe, pravdu nemít.
Jednostranně vedená kampaň pro přijetí ukázala, kdo skutečně ovládá moc a prostřednictvím sdělovacích prostředků i většinu obyvatel. Tisk už dávno není "hlídacím psem demokracie".
Voluntaristicky sjednocovaná Evropa nemá naději bez Evropanů. A ti ji navzdory oficiálně hlásanému eurooptimismu za svou nepřijali.
Okomentovat