O pár let později se v Hotelu Rambouillet rozhořel ostrý boj mezi dvěma tábory, Jobisty a Uranisty. Polovina hostů salonu dávala přednost sonetu Isaaca de Benserade s názvem Job (1651) a polovina ctila sonet složený pro paní Uranii Vincentem Voiturem. Spor o krásu sonetu mi připomněl známý boj českých iotistů a ypsilonistů v době národního obrození (šlo o i/y po souhláskách jako c a z). A neváhal jsem a oba sonety si našel (Job, Uranie). S pomocí slovníku jsem se pokusil jim porozumět a myslím, že po dvou hodinách se mi to povedlo natolik, aby se ze mě stal nejdříve umírněný Jobista a posléze nadšený Uranista. Upozorňuji, že francouzsky umím jen to, co trochu souvisí s angličtinou a latinou, ale kupodivu ze mě nakonec vypadl i tento pokus:
Je třeba sbohem dát mé lásce k Uranii!
Lék odloučení však rozplynul se v dým
a v ničem jiném záchranu nevidím;
vzpomínky na svobodu mě bezostyšně míjí.
Odedávna dobře znám její krutou povahu!
Život bych ale položil, když vidím půvaby té ženy,
mučení blahořečím, ve svém trápení jsem spokojený
a reptat proti mučitelce nemám odvahu.
Čas od času mi rozum zachvátí mdlá bouře,
slibuje posilu a podněcuje k vzpouře,
ale když zase nouze mě srazí na kolena
po vší té námaze a všech těch útrapách,
ten samý rozum jí dává nejvlídnější jména;
miluji ji víc, než kdy zdálo se mi v snách.
mljt
Žádné komentáře:
Okomentovat