Pasačka vepřů

Dnes jsem dostal náladu zaveršovat si na trubadúrskou notu, neboť jsou narozeniny Viléma Akvitánského (byl exkomunikován za to, že když ho plešatý papežský legát přesvědčoval, aby opustil milenku a vrátil se k manželce, řekl mu: „Dřív vám narostou na temeni kudrliny, než já opustím vikomtesu.“) A protože mám rád donquijotské parodie, jednu jsem si našel… je ze třináctého století a složil ji jeden anonymní minstrel. Je dlouhá, ale aspoň o úryvek si koledovala:

Když jsem si vyrazil z městečka
trochu toho ticha nasát,
stála tam bujará děvečka
a sledovala stádo prasat.
Šel jsem k ní podél úhoru
a to, co jsem spatřil, mělo
tak škaredé, odporné tělo,
snědé a skvrnité jak po moru,
a tlusté jako pivní bečka,
a každé prso snad vědro mléčka
skrývalo v sobě, žádný džbánek –
vypadala jak Otesánek.
Když viděl jsem tu parádu,
škublo to se mnou dozadu.
Tu pravil jsem: „Překrásná paní,
jak zdvořilá jste, vaší kráse se klaním,
však rcete: jste stále ještě pannou?“
Hrábla si pod sukni nabíranou
a s vervou si ta dívka dobrá
poškrábala máselnici těla,
a že tu sukni dlouhou měla,
zahlédl jsem jen kousek bobra.
Pak odvětila jaksi nejemně,
spíš hrubě, jak slušelo se na ní:
„Chlape, co žádáš tady ode mě?
Radš táhni, pro Boží smilování.“

Nakonec se mu tak nějak přizná k lásce k jednomu čeledínovi, což vyvrcholí tímto čtyřverším…

„Děvečko, ty miluješ ho, zdá se,
a tvoje láska všechno přebije.“
„Ó, zbožňuji ho - jak žaludy prase
a správná svině pomyje!“

To našeho trubadúra vzruší natolik, že chce milou pasačku zprznit… a jestli neumřeli, przní ji dodnes.