Včera mi došel dárek k Vánocům pro dědu. Miluje Wagnera, tak když jsem na Vltavě zachytil, že Národní divadlo vydalo jeho autobiografii, neváhal jsem (mami, ne že to dědovi prozradíš;). V Projektu Gutenberg je celá anglicky online. Když jsem si v ní listoval, našel jsem velmi zajímavou pasáž věnovanou osobnosti Michaila Alexandroviče Bakunina, s nímž jsem se seznámil za svých mladých anarchistických let v časopise Autonomie, který tvořil na počátku 90. let takový intelektuálnější protějšek A-kontra. Zároveň jsem rozečetl Běsi a ten popis jako by do nich zapadal.
Wagner se s Bakuninem seznámil v roce 1849 a svého nového přítele zahrnoval na jedné straně obdivem a na straně druhé výsměchem, jako by se v osobnosti autora mísily jeho pocity z roku 1849 s těmi, které zažíval jako stařec diktující paměti své ženě. Úplně stejně jako vypravěč Běsů, když na začátku líčí Štěpána Trofimoviče Verchovenského.
Wagner se rozepisuje o pražském Slovanském sjezdu, kterého se Bakunin účastnil, a kde prý mimo jiné Čechy varoval před Ruskem a „nabádal je, aby se před ním bránili ohněm i mečem, jinak se stanou obětí ruského cara či jiného despotismu“ (což se ve 20. století naplnilo). Taky píše o tom, že hlavní Bakuninova touha byla bořit, stejně jako Štěpánův syn Petr v Běsech. „Ale dokázal hodně řečnit a vysvětlovat. Vůbec projevoval sokratovský způsob debaty a očividně mu dělalo dobře, když natažen na tvrdé pohovce našeho hostitele mohl před různými lidmi rozprávět o problémech revoluce.“ Bakunin prý chtěl svůj plán zboření evropské civilizace začít radikalizací Pražanů, kde prý měl hodně přátel (zřejmě znal i pražskou defenestrační tradici), oholil si kvůli tomu svůj dlouhý plnovous (tupou břitvou kapelníka Röckela) a s anglickým pasem vyrazil slavně do Prahy. Po osmi dnech se vrátil, protože jeho anarchističtí přátelé byla skupinka několika studentů, „skoro ještě dětí“. Z těch dvou až tří stránek věnovaných Bakuninovi se člověk dozví víc než z leckteré encyklopedie.
„Protože vedl smutný život věčného uprchlíka, pozval jsem jej jednoho večera k nám domů. Má žena mu nabídla k večeři jemně nakrájenou uzeninu a kousky masa, které si ale nedal, jak se to dělá v Sasku, na chléb, ale bral je plnými hrstmi a doslova hltal. Když jsem viděl Minnin úděs, udělal jsem tu hloupost, že jsem jej upozornil, jak se u nás takové jídlo jí, načež mi se smíchem opáčil, že když má možnost jíst, má se mu dopřát, aby to udělal, jak je zvyklý. Také mne udivilo, že odmítal víno v obvyklých malých sklenkách. Víno mu vůbec bylo odporné a potřebu alkoholu uspokojoval pálenkou v takových dávkách, že rychle dosáhl žádoucího cíle. Nejodpornější ze všeho mu byla střídmost a umírněnost v požitcích, vždyť člověk přece musí své potřeby uspokojovat a jediný skutečný požitek života, jehož je člověk hoden, je láska.“
Wagner se s Bakuninem seznámil v roce 1849 a svého nového přítele zahrnoval na jedné straně obdivem a na straně druhé výsměchem, jako by se v osobnosti autora mísily jeho pocity z roku 1849 s těmi, které zažíval jako stařec diktující paměti své ženě. Úplně stejně jako vypravěč Běsů, když na začátku líčí Štěpána Trofimoviče Verchovenského.
Wagner se rozepisuje o pražském Slovanském sjezdu, kterého se Bakunin účastnil, a kde prý mimo jiné Čechy varoval před Ruskem a „nabádal je, aby se před ním bránili ohněm i mečem, jinak se stanou obětí ruského cara či jiného despotismu“ (což se ve 20. století naplnilo). Taky píše o tom, že hlavní Bakuninova touha byla bořit, stejně jako Štěpánův syn Petr v Běsech. „Ale dokázal hodně řečnit a vysvětlovat. Vůbec projevoval sokratovský způsob debaty a očividně mu dělalo dobře, když natažen na tvrdé pohovce našeho hostitele mohl před různými lidmi rozprávět o problémech revoluce.“ Bakunin prý chtěl svůj plán zboření evropské civilizace začít radikalizací Pražanů, kde prý měl hodně přátel (zřejmě znal i pražskou defenestrační tradici), oholil si kvůli tomu svůj dlouhý plnovous (tupou břitvou kapelníka Röckela) a s anglickým pasem vyrazil slavně do Prahy. Po osmi dnech se vrátil, protože jeho anarchističtí přátelé byla skupinka několika studentů, „skoro ještě dětí“. Z těch dvou až tří stránek věnovaných Bakuninovi se člověk dozví víc než z leckteré encyklopedie.
„Protože vedl smutný život věčného uprchlíka, pozval jsem jej jednoho večera k nám domů. Má žena mu nabídla k večeři jemně nakrájenou uzeninu a kousky masa, které si ale nedal, jak se to dělá v Sasku, na chléb, ale bral je plnými hrstmi a doslova hltal. Když jsem viděl Minnin úděs, udělal jsem tu hloupost, že jsem jej upozornil, jak se u nás takové jídlo jí, načež mi se smíchem opáčil, že když má možnost jíst, má se mu dopřát, aby to udělal, jak je zvyklý. Také mne udivilo, že odmítal víno v obvyklých malých sklenkách. Víno mu vůbec bylo odporné a potřebu alkoholu uspokojoval pálenkou v takových dávkách, že rychle dosáhl žádoucího cíle. Nejodpornější ze všeho mu byla střídmost a umírněnost v požitcích, vždyť člověk přece musí své potřeby uspokojovat a jediný skutečný požitek života, jehož je člověk hoden, je láska.“
Žádné komentáře:
Okomentovat