Včerejší výlet začal hodně zajímavě. Kousek za Děčínem, zrovna když jednoho z mých studentů zajali němečtí celníci, když zjistili, že má prošlý pas, jsem já zjistil, že nemám svůj měsíc starý foťák. Trochu mě to vyvedlo z rovnováhy, ale naštěstí jsme jeli do Drážďan na výstavu o Holocaustu, a tak jsem si říkal, že ve srovnání s tím, co zažily Drážďany na konci války a Židé či postižení během ní, je ztráta foťáku štípnutím od Fortuny. Student byl na nádraží předán imigrační policii a uložena mu pokuta 25 Euro + výdaje na fotografii, s níž mu vystaví provizorní pas a alou zpátky. A tehdy se Fortuna začala otáčet druhou stranou. Pokuta byla odpuštěna a student propuštěn. Navštívili jsme všechna tři místa z programu a ještě něco navíc, jen nahoru na Frauenkirche jsme nevylezli, jelikož tam byla fronta jak do mauzolea. Cestou zpátky jsem si ve vlaku z Bad Schandau klekl na pochcanejch záchodcích, pomodlil se všechny tři modlitby, které znám (včetně mé oblíbené Zdrávas Královno) a tu poslední jsem směřoval ke sv. Antonínovi, patronu ztracených věcí, kterej se mnou má opravdu řeholi. Když jsem se pak zeptal paní průvodčí, kde v Děčíně najdu pana výpravčího, že jsem možná ráno nechal ve vlaku foťák, padla otázka: „Jakou značku?“ Odpověděl jsem jen hodně zatajeným hlasem, protože jsem nechtěl uvěřit. „Pojďte, mám ho u sebe v kabině.“ Mrknul jsem směrem, kde jsem tušil, že se Antoníček směje, až se za břicho popadá, a slíbil rozdat nějakou tu almužnu.
Z Drážďan tedy nemám žádné fotky, ale o to víc se chci podělit o jeden z Rubensových obrazů, jenž vždycky ve Zwingeru obdivuju. Jmenuje se Leda s labutí a je to vlastně velmi povedená kopie Michelangelova obrazu (tou labutí není nikdo jiný než Zeus a z vajíček, které Leda snesla, se pak narodili blíženci Kastor a Pollux).
mljt
Žádné komentáře:
Okomentovat