Nedávno jsem tu publikoval pár citátů z Dostojevského Běsů ve Wajdově filmovém zpracování. A poslední příspěvek byl o tahání za nos, které jsem tehdy objevil i u Kafky, a byl jsem na ten komparatistický úlovek hrdý.
G.K. Chestertona mám moc rád, protože jeho Ortodoxie mě přivedla k víře a jeho Ohromné maličkosti mi dávaly sílu, když mi všechno přišlo jen a jen malicherné. O víkendu jsem se dopídil, že přesně před sto lety vyšla jeho kniha Muž, který byl Čtvrtkem. Mám ji doma v angličtině už pár let a před nějakým časem jsem v antikvariátě koupil jeho zdramatizovanou podobu v českém překladu (Kamarád Čtvrtek), o němž jsem až teď zjistil, že byl pořízen ve stejném roce, kdy Cecílie Chestertonová (autorova švagrová; správně ale spíš Ada, Cecil byl Chetertonův bratr, její manžel; budu ještě pátrat) a Ralph Neal napsali originál (1926). Potom jsem se ještě dověděl, že dramatickou úpravu pro rozhlas napsal a uvedl Orson Welles v roce 1938. Nicméně, asi nejste moudří z toho, proč o tom všem píšu. Není to proto, že jsem se až teď dozvěděl, že Chesterton trpěl celý život depresemi, i když jeho dílo vypadá jako dílo neuvěřitelně vyrovnaného veselého člověka. Důvod je mnohem lehčího charakteru. Nechci prozrazovat děj románu, protože byste si ho pak určitě nepřečetli, ale na první pohled či letmé přečtení by se mohlo zdát, že je o anarchistech (na druhý už v něm najdete parabolu na celé lidstvo a jeho pachtění po spravedlnosti, na třetí můžete začít hledat srovnání s biblickou tradicí a tak by se dalo pokračovat jistě dále). Stejně jako se Dostojevského Běsi na první přečtení jeví jako parodie na nihilismus, což byla ruská obdoba anarchismu; o Kafkově světě nemluvě. A jelikož jsem vás tahal za nos už skrze tyto dva autory, udělám to i skrze Chestertona. Ještě prozradím, že dny v týdnu slouží jako tajná jména, která si rozdalo sedm členů Ústřední rady anarchistů. V jedné chvíli dojde k souboji Čtvrtka (pana Syma) a Středy (markýze de Moustache), kvůli tomu, že Čtvrtek chce zatahat Středu za nos. Bijí se dlouho, Čtvrtek je zraněn na zápěstí, Středa je několikrát zasažen, ale rány se od něj odráží, jako by byl z gumy. Nakonec Středa ukončuje bitku slovy:
Prosím vás – dovolte mi, abych si s vámi promluvil, pane Syme. Myslím, že se bijeme, poněvadž jste vyjádřil přání vytahati mě za nos. Prokažte mi tedy laskavost a zatahejte mě za nos tak rychle, jak jen můžete. Mám totiž schůzku.
Pátek: Pánové, protestuji. Pravidla toho nedovolují!
Středa: Chcete mě zatahat za nos nebo ne? Tak rychle, pane Syme. Přál jste si to, tak proč to neuděláte? Je to velmi důležité, abyste mě zatahal za nos. Nebuďte sobecký a zatahejte mě za nos.
G.K. Chestertona mám moc rád, protože jeho Ortodoxie mě přivedla k víře a jeho Ohromné maličkosti mi dávaly sílu, když mi všechno přišlo jen a jen malicherné. O víkendu jsem se dopídil, že přesně před sto lety vyšla jeho kniha Muž, který byl Čtvrtkem. Mám ji doma v angličtině už pár let a před nějakým časem jsem v antikvariátě koupil jeho zdramatizovanou podobu v českém překladu (Kamarád Čtvrtek), o němž jsem až teď zjistil, že byl pořízen ve stejném roce, kdy Cecílie Chestertonová (autorova švagrová; správně ale spíš Ada, Cecil byl Chetertonův bratr, její manžel; budu ještě pátrat) a Ralph Neal napsali originál (1926). Potom jsem se ještě dověděl, že dramatickou úpravu pro rozhlas napsal a uvedl Orson Welles v roce 1938. Nicméně, asi nejste moudří z toho, proč o tom všem píšu. Není to proto, že jsem se až teď dozvěděl, že Chesterton trpěl celý život depresemi, i když jeho dílo vypadá jako dílo neuvěřitelně vyrovnaného veselého člověka. Důvod je mnohem lehčího charakteru. Nechci prozrazovat děj románu, protože byste si ho pak určitě nepřečetli, ale na první pohled či letmé přečtení by se mohlo zdát, že je o anarchistech (na druhý už v něm najdete parabolu na celé lidstvo a jeho pachtění po spravedlnosti, na třetí můžete začít hledat srovnání s biblickou tradicí a tak by se dalo pokračovat jistě dále). Stejně jako se Dostojevského Běsi na první přečtení jeví jako parodie na nihilismus, což byla ruská obdoba anarchismu; o Kafkově světě nemluvě. A jelikož jsem vás tahal za nos už skrze tyto dva autory, udělám to i skrze Chestertona. Ještě prozradím, že dny v týdnu slouží jako tajná jména, která si rozdalo sedm členů Ústřední rady anarchistů. V jedné chvíli dojde k souboji Čtvrtka (pana Syma) a Středy (markýze de Moustache), kvůli tomu, že Čtvrtek chce zatahat Středu za nos. Bijí se dlouho, Čtvrtek je zraněn na zápěstí, Středa je několikrát zasažen, ale rány se od něj odráží, jako by byl z gumy. Nakonec Středa ukončuje bitku slovy:
Prosím vás – dovolte mi, abych si s vámi promluvil, pane Syme. Myslím, že se bijeme, poněvadž jste vyjádřil přání vytahati mě za nos. Prokažte mi tedy laskavost a zatahejte mě za nos tak rychle, jak jen můžete. Mám totiž schůzku.
Pátek: Pánové, protestuji. Pravidla toho nedovolují!
Středa: Chcete mě zatahat za nos nebo ne? Tak rychle, pane Syme. Přál jste si to, tak proč to neuděláte? Je to velmi důležité, abyste mě zatahal za nos. Nebuďte sobecký a zatahejte mě za nos.
3 komentáře:
No jasne, a všichni jsou policisti a Syme chce Středu zdržet aby nestihl vlak :-). Díky za připomenutí :-). Špína
Díky za reakci, já byl toho názoru, že tyhle moje články lidi přeskakujou... no, oni asi lidi jo, ale Špína je Špína, což se cení:)
Jé, teď si tak říkám, nečetl tys tu mojí v angličtině? To by byl gól, protože já na to zapomněl;)
Okomentovat