Tanečnice Eduardová není venku tak hezká jako na jevišti. Ta bledost, ty lícní kosti, napínající kůži tak, že se v obličeji skoro nic prudčeji nepohne, ten velký nos – zvadající se z jakési prohloubeniny -, s nímž si nelze pohrávat, jako třeba zkoušet, jak tvrdou má špičku, nebo třeba ji vzít za hřbet nosu a zatahat ji za něj a říci přitom „Tak a teď půjdeš se mnou“…
Jeden z nejváženějších stařešinů našeho klubu, Pavel Pavlovič Gaganov, muž v letech a navíc zasloužilý, měl nevinný zvyk za každým slovem ohnivě ujišťovat: „Ba ne, mě nikdo za nos vodit nebude!“ Co konečně na tom. Ale když jednou v klubu, jak byl v ráži pronesl tuhle průpovídku k hloučku hostí shromážděných kolem něho (vesměs lidí nikoli nevýznamných), Nikolaj Vsevolodovič, stojící doposud v ústraní sám a nikým neoslovovaný, náhle k němu přistoupil, nečekaně, ale pevně ho uchopil dvěma prsty za nos a podařilo se mu ho odtáhnout za sebou sálem o dva tři kroky…
Žádné komentáře:
Okomentovat