Je to takový starý kufr, dostal jsem ho darem, a v něm samé noviny a dokumenty k roku 1968. Nazval jsem kufr Pandořiným, protože slina, jež z něj k mým očím dolehla, byla hodně jedovatá. Nejvíce mě asi „dorazil“ článek v Práci z 20. srpna s názvem Učíme se demokracii, kde někdo napsal do redakce dopis, že kdo není s obrodným procesem (myšleni signatáři dopisu Pragováků), tak je za to postižen nejen všeobecným opovržením, ale i odvoláním z funkce (politické). Ještě ten den přilétly první bombardéry plné tanků na ruzyňské letiště.
Abych ale nekončil pesimisticky, podělím se s vámi o jednu z prací citovaných na přednášce, která snad nejen mě docela pobavila:
Mozek pana Losenického se rozhodl nás potrápit. Dostali jsme za úkol poptat se našich příbuzných, co dělali v ten den, kdy nás obsadila vojska Varšavské smlouvy. Úkol to byl značně obtížný, jelikož jen málokdo dokázal podrobně popsat tento den.
První člověk, kterého jsem vyslýchal byl můj táta. Schválně jsem se ho zeptal na tento den, ale nepočítal jsem s tím, že odpoví, jelikož je to ročník 66. Když jsem mu otázku položil, tak se jen pousmál a dodal, že jsem vůl, jestli se myslím, že by si něco mohl pamatovat. Takže tohle byl první neúspěch mého tažení.
Přirozeně další koho bych se mohl zeptat, by byli rodiče z tátovi strany. Ale to nepřipadalo v úvahu, jelikož jsou oba zpopelnění nejmíň 8 let.Opět se to tedy zredukovalo.
Tak jsem se rozhodl zeptám máminy mámy, tedy mojí babči. Sedl jsem si k ní ke stolu a položil otázku.Ona si mezitím nalévala laciné víno z krabičky do sklenky. Usrkla z vína a začala svůj dlouhý monolog. To zní celkem dobře, to s tím dlouhým monologem, jen kdyby to ovšem bylo k tématu. Začala mi totiž vyprávět o celém svém životě, kronika jednoho života. Nebudu popisovat podrobnosti, jen se zmíním o tom, že se svým životem rozhodně spokojená nebyla a ke konci se dokonce rozbrečela. Potom jsem ani neměl odvahu se jí ještě jednou zeptat na ten den. Takže to byl zatím neúspěch za neúspěchem.
Mojí poslední nadějí byl tedy můj děda. Od něj jsem naštěstí zaslechl větu, kterou jsem tak moc chtěl slyšet. "Na ten den si moc dobře pamatuji. Bylo mi tehdy dvacet a měl jsem už po škole. Tak jsem si v té době hledal zaměstnání. Žil jsem ještě v Písku s mými rodiči, ale většinu času jsme spíš trávil s partou svých kamarádů, takže o zábavu nebyla nouze. Ten den jsem měl opici, jako snad nikdy předtím, takže když jsem se z radia doslechl, že jsme byli napadeni, tak to moje hlava ani nestačila pobrat. Ale vystřízlivěl jsem dost rychle, abych si uvědomil vážnost situace. Šel jsem se podívat do města, jak to tam vypadá.Všude byl relativně klid.Asi až po hodině jsme uviděli vojenské vrtulníky, které přistávali na armádním letišti za městem.V tu chvíli jsem ucítil ten nepříjemný pocit. Posléze začala do města vjíždět i obrněná vozidla. Brzy ráno jsem byl s partou. Shledání mělo jen jedno téma. Potom jsme šli tajně po městě. Připadalo nám, jako by bylo vycházení zakázáno, protože na ulici nebylo živáčka. Nevím, jestli to bylo zakázané, ale rozhodně jsme dávali pozor, aby nás někdo nezmerčil. Procházeli jsme kolem jednoho stavení.Všimli jsme si, že poblíž stojí armádní džíp, tak jsme se rychle schovali za protější budovu. Po delším čekání jsme usoudili, že v tom džípu asi nikdo není. Byl opravdu prázdný. Přiblížili jsme se k němu blíž, prohlížel jsme si ho ze všech stran. Pamatuji si, že byl už docela prorezlivělej: Ten snad musel zažít i Stalingrad, pomyslel jsem si. Honza, člen naší party našel plechovku s červenou barvou. Nožem vyřezal do víka díru, namočil kus hadru, a začala čárat po tom voze. My jsme tam stáli s vykulenýma očima a nikdo ani necekl. Z jeho čárání se nakonec vyklubal hákový kříž a pod něj ještě připsal rok 1941. Všichni jsme jednomyslně odkývli jeho úmysl. Nikdo neprotestoval. Z uličky však vyjelo černé auto, chtěli jsme zdrhnout, ale přišlo to tak nečekaně. Byla to černá Tatra. Z ní vystoupil postarší chlap v kabátu. V tu ránu jsem si pomyslel, že jsme v prdeli. Vypadal opravdu jako jeden z těch nejvyšších představitelů strany. Došel k džípu a prohlížel si ho a přitom jen přikyvoval hlavou. Přistoupil k Honzovi, který měl ruce obarvené barvou. Ten muž mu řekl, aby mu dal nůž, co má za opaskem. Honza se nám všem podíval do očí. Viděl jsem v nich ustrašeného chlapce. Honza poslušně poslechl a tomu pánovi podal nůž. Ten chlap si ho vzal, opřel se levou rukou o džíp a pravou vpíchnul nůž přímo do pneumatiky zadního kola. Nůž potom znovu vysunul a vrátil ho zpět. Otočil se a vracel se zpět ke svému vozu. Předtím, než nastoupil se na nás podíval a vykřikl: ´Jen tak dál hoši, soudruzi potřebujou nařezat.´ Moment, na který se opravdu nedá zapomenout. Pocit strachu vystřídalo úplné nadšení.V té euforii jsme rozpíchali zbývající tři kola a mazali domů. To, co jsme provedli, nebylo rozhodně tím, že bychom byli vlastenci, spíš to byla jen jedna velká klukovina."
Tím děda ukončil svůj příběh. Já jsem jen nevěřícně kroutil hlavou, jak moc se mi děda podobá. Repsektive, jak moc se podobám já jemu.
Čtení v dobovém tisku je opravdu zajímavé...
Žádné komentáře:
Okomentovat