Dnes jsem si měl příležitost uvědomit, že jsem ještě zdaleka nezapomněl rusky. Pustil jsem si životopis Nikolaje Tarleckého v ruštině a když jsem měl tu možnost si text zároveň číst, rozuměl jsem z 90%. Terlecký se narodil v roce 1903 v Petrohradě a s otcem, jenž byl oficírem v ruské armádě, sjezdil Orient, kde přežil epidemii tyfu. Po ruské revoluci utekl přes Cařihrad do Čech a zakotvil v Praze. Nejvíc mě asi zaujalo, že v Praze přežil svou smrt, když chrlení krve bylo diagnostikováno jako tuberkulóza a lékaři (rusky „vrači“, byl jsem rád, že se mi tohle zapadlé slovíčko v paměti oživilo) mu dávali pět týdnů života. Rozhodl se je strávit tvůrčí prací, a tak všechny peníze dal jednomu křesťanovi s tím, aby mu posílal denně litr mléka, chléb a brambory, načež odjel do Brd, kde začal psát svůj životní román. Přestal se holit (tohle slovíčko jsem si musel dohledat), chodil v jedněch plavkách (koupacím kostýmu) a jen psal a psal. Lidé z okolí ho měli za poustevníka, chlapec, co mu nosil potraviny, se ho bál. Když Terlecký svůj román dokončil, zeptal se chlapce, co je za den. Z odpovědi pochopil, že psal sedm týdnů - a neumřel. Zemřel až v roce 1994 ve Švýcarsku, kam emigroval v 60. letech.
Od 20. let psal česky, a v naší mateřštině nepřestal psát ani ve Švýcarsku, takže se všeobecně považuje za českého autora. Do kroužku jeho českých přátel patřili např. Vítězslav Nezval, Jan Drda či Marie Majerová, která přeložila jeho první ruský román do češtiny. V nakladatelství TORST vyšla Terleckého autobiografie, většina díla ale na české vydání čeká.
Včera dávali na Vltavě Miloňem a Hanou Čepelkovými zdramatizovanou Terleckého povídku Cirkus Zambezi. Věra Holanová miluje Jana Bernarda, ale on, aby zapudil své chmury z nevyléčitelné nemoci odjíždí s cirkusem po Evropě jako šašek. Zamiluje se do krotitelky lvů jménem Tea. Ředitel Zambezi ho chce naučit vidět věci a částečně se mu to i daří. Když se cirkus vrátí do Prahy, potká Jan Věru a splete si ji s Teou… Chce jí dokázat, že jsou si k nerozeznání podobné, ale cirkus na svém místě není a pravděpodobně nikdy nebyl, nicméně jiné okolnosti ukazují, že o sen nešlo. Věci jsou ale tak jak jsou a naše dva hrdiny nemusí k dalšímu vývoji nikdo přemlouvat...
Z toho, co jsem psal v prvním, životopisném odstavci docela jasně plyne, jaká byla autorova inspirace. A Jan a Věra s tématem prozření a získání nového smyslu života, to mě vyloženě potěšilo.
Od 20. let psal česky, a v naší mateřštině nepřestal psát ani ve Švýcarsku, takže se všeobecně považuje za českého autora. Do kroužku jeho českých přátel patřili např. Vítězslav Nezval, Jan Drda či Marie Majerová, která přeložila jeho první ruský román do češtiny. V nakladatelství TORST vyšla Terleckého autobiografie, většina díla ale na české vydání čeká.
Včera dávali na Vltavě Miloňem a Hanou Čepelkovými zdramatizovanou Terleckého povídku Cirkus Zambezi. Věra Holanová miluje Jana Bernarda, ale on, aby zapudil své chmury z nevyléčitelné nemoci odjíždí s cirkusem po Evropě jako šašek. Zamiluje se do krotitelky lvů jménem Tea. Ředitel Zambezi ho chce naučit vidět věci a částečně se mu to i daří. Když se cirkus vrátí do Prahy, potká Jan Věru a splete si ji s Teou… Chce jí dokázat, že jsou si k nerozeznání podobné, ale cirkus na svém místě není a pravděpodobně nikdy nebyl, nicméně jiné okolnosti ukazují, že o sen nešlo. Věci jsou ale tak jak jsou a naše dva hrdiny nemusí k dalšímu vývoji nikdo přemlouvat...
Z toho, co jsem psal v prvním, životopisném odstavci docela jasně plyne, jaká byla autorova inspirace. A Jan a Věra s tématem prozření a získání nového smyslu života, to mě vyloženě potěšilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat