Milý Bože,

rozhlas mi v posledním týdnu poskytl už dvě příležitosti zamyslet se nad tvou existencí. Nejdřív ten Cioran a teď Éric-Emmanuel Schmidt, francouzský spisovatel, kterému ještě není padesát let a už jeho knihu Oskar a růžová paní staví Francouzi naroveň Bibli a Třem mušketýrům. Babi Růženka v ní hraje s desetiletým Oskarem umírajícím na leukémii takovou hru, v níž jeden den vydá za deset let. Zahrál jsem si ji s nimi, jen jsem den nahradil desítkami minut. Po padesátce (minut tedy let), jsem pochopil, že to není hra. Oskar nakonec došel ve svých deseti letech (ne, vlastně mu už bylo taky přes padesát) k závěru, že život je jako dar, který nejdřív přeceňujeme, pak si ho nevážíme, až nakonec pochopíme, že to není dar, ale půjčka. Na tobě, křesťanském Bohu (tahle Schmidtova knížka je totiž jednou z tetralogie o světových náboženstvích), se mi líbí, že nevím, jestli v tebe věřit kvůli Oskarovi, babi Růžence, Bachovi nebo pekařovi, kterýho nikdo nezná. Dobře, kvůli Kristovi, ale to je jako jíst ovoce kvůli vitamínům. Ovoce přece nejíme kvůli vitamínům, ale protože nám chutná. A chutná nám, protože je zralý, sladký, kyselý, šťavnatý, voňavý, darovaný z lásky, geneticky upravený, nebo proč? Nakonec se shodneme jen na těch vitamínech. Tak jo, dneska ses mi zase připomněl, jdu se pomodlit Otčenáš a sníst jedno jabko.