Kateřina (Divadlo Máj), 23. května 2008

Četl jsem si dneska rozhovor s Tomem Stoppardem, světoznámým dramatikem, který přiznává, že jako student neměl rád Shakespeara. Ve škole ho příšerně nudil. To u autora hry Rosencrantz a Guildernstern jsou mrtvi leckoho překvapí. Proto nemám rád školskou literaturu. Nutí člověka číst, znát a dokonce rozebírat to, co pro něj v jeho stavu třeba není vůbec vzrušující a důležitý. Neříkám, že by se o literatuře nemělo mluvit, ale rozhodně by se z ní nemělo zkoušet. Ale o tom jsem psát nechtěl. Chtěl jsem psát o tom, že Tom Stoppard začal psát hry, když mu bylo třiadvacet. Vendula Melíšková začala zhruba ve stejném věku a do Kadaně přivezla svou poslední hru s titulem Kateřina (příběh dušičkový). Syžet prostý a nápaditý byl rozveden do pěkných dialogů a jak se v divadle nahlas nesměju (skoro jako bych to neuměl), v jedné chvíli jsem se opravdu sedě sám na levém křídle balkonu rozesmál. To bylo ve chvíli, kdy babička Kateřina svedla před vnučkou svůj hřích z mládí na dědu. Polykal jsem trochu závist, protože by se mi taky chtělo něco napsat. Pořád čekám, až přijde ten můj Godot, který udělá díru do světa. Vendulka z Modřan mě trochu nakopla.