30. října 2008

Hříchy dědičné a další


Vedl jsem poslední dobou takovou malou diskuzi po mailu o dědičnym hříchu. Tedy ne o tom, že se dopouštíme hříchů, ale že jsme hříšní, i kdybychom se jich nedopouštěli. Že si ho nese i novorozeně. Asi jako pupík, kterej Adam možná v ráji ještě neměl, protože nebyl zrozenej jako Kristus, ale stvořenej jako hrnec s ušima.

Adam ještě nepotřeboval bejt vyživovanej v břiše svojí mámy. Kristus to potřeboval. A možná právě proto, že Adam neměl tenhle prenatální zážitek a že něměl mámu, která by mu řekla „Nesahej na to jabko, není umytý!“, tak ho nakonec hnal přísnej Táta svinským krokem z Ráje.

Ve Florencii je jeden kostel, Santa Maria del Carmine, a v něm kaple Brancacciů (snažil jsem se při výkladu, abych to nepolkl a nemluvil o ní jako o kapli brnkačů, i když se přiznám, že mi to jako mnemotechnická pomůcka dost pomohlo – přeci jen jsem prováděl po šesti městech, z nichž jsem v životě byl jen ve třech a to před drahnými lety). V té kapli Brancacciů jsou fresky od Masolina a Massacia (později dodělané Filippinem Lippim), mezi nimiž je podobný rozdíl jako třeba pak v baroku mezi Carraccim a Caravaggiem (taky dobrá mnemotechnika). Stál jsem tak před tou slavnou freskou Vyhnání z Ráje a zatímco jsem se v tomto svatostánku díval na Adamův penis, přemýšlel jsem o dědičnym hříchu. Cosimo III. Medicejský se asi taky takhle díval a nakonec přes toho pinďoura nechal namalovat nějaký chvojí (který sundali až novodobí restaurátoři). I tak se to dá vyřešit.


Protože jsme byli v Itálii s uměleckoprůmyslovou školou, vybrali si pro nás ve Florencii profesoři celkem pěkný lahůdky. Zašli jsme tedy i do kostela Santa Maria Novella, kde je spousta mistrovských děl a kde taky začíná děj první povídky z Boccaccia. V jedný kapli je vyobrazení posledního soudu, ráje a pekla inspirované Božskou komedií. V pekle jsem se všiml i oddělení pro pokrytce (přestože Kierkegaard si všiml, že pokrytectví se v bibli nikde nehanobí – to tady ještě, dá-li Bůh, taky rozmáznu).

Dneska jsem si četl jeden politickej traktát od Maxe Webera, otce sociologie. Píše se tam mimo jiné:

Zřídka se setkáte s mužem, jehož láska se odvrací od jedné ženy a přiklání se k jiné, který by nepociťoval potřebu, aby si to sám před sebou nelegitimoval tak, že si řekne: ,,Mé lásky nebyla hodna, zklamala mě“, nebo uvedl nějaké jiné podobné „důvody“. K nerytířskosti, která je dána už prostým osudem, že on ji už nemiluje a že to tato žena musí nést, přidává ještě další nerytířkost, že si vybásní jakousi „legitimitu“, jejíž pomocí si pro sebe osobuje jakási práva, a kromě neštěstí se na ni snaží uvalit ještě bezpráví. Právě tak jedná i úspěšný erotický konkurent. Protivník musí být méněcennější, jinak by nepodlehl. A nejinak je tomu samozřejmě, když si po nějaké válce vítěz v nedůstojné neústupnosti nárokuje: „Zvítězil jsem, protože jsem měl pravdu.“

Kamarád mi jednou po návštěvě mše ve slovenské dědině Zázrivá říkal, že se mu to docela líbilo, ale s jednou věcí že by se nikdy nesmířil. S tím, jak si všichni při společném vyznání hříchů buší v prsa se slovy: „Je to moja vina. Moja najväčšia vina.“ Není sám, komu to vadí, ale já se vždycky bušil do těch prsou rád a vždycky jsem nejen věděl proč, ale abych si to všechno uvědomil, musel bych se bušit celou mši. Jinak jsem ale v pořádku, myslím, že ti, co mě znají, vědí, že komplexem méněcennosti netrpím. Prostě jen nechci bejt pokrytec, kterej by přes svoji vinu maloval fíkový listy. Snad se budu nakonec v pekle smažit za jiný hříchy. Amen.

1 komentář:

Unknown řekl(a)...

Pupík je obrazem Božím.