Sobotní Lidovky byly plné Kundery, již brzy osmdesátiletého. Redakce zřejmě nechtěla, aby to v den jeho narozenin čtenáři brali jako apríl. Nechci kibicovat, ale utrousím pár řádků. Ty články totiž vždycky řekly víc o svých pisatelích než o autorovi neaprílového Žertu.
Václav Klaus se vyjadřuje ke všemu, mnozí se na něj proto čertí, ale já stojím za tím, že na to má nejen právo, ale i schopnosti. Ať má v hlavě cokoli, rozhodně to není vakuum. Ke Kunderovi by se podle svých slov sám nevyslovoval, ale oslovení redakcí přijal jako výzvu. Z článku na celou stranu se tedy dozvídáme hlavně to, že Klaus je sportovec, co neodmítne žádnou nahrávku. Že neřekne nic nového a místo smeče se snaží hrát na jistotu, aby míček nepadnul do autu, to asi patří k prezidentské korektnosti. Jedinému závěru, kterým se Klaus snažil protrhnout síť nudy, a to, že fenomén Kundera rovná se fenomén osamění nebo spíš osamocení, by se sám Kundera jistě vysmál v některém z příštích esejů, kdyby mu za to Klaus stál. Kdyby je Klaus četl (namísto podnětného čtení o Vladislavu Vančurovi, kterého se Kundera sám zřekl), na tenhle led by se určitě nepouštěl.
Od psychiatra Cyrila Höschla se dozvíme, že to není žádný blbec. Tedy samozřejmě, že Cyril Höschl není žádný blbec, o Kunderovi se dozvíme možná tolik, že je v zahraničí známý, že píše o Československu a že se zabývá filosofií paměti. Zajímavé je srovnání s Petrem Parlérem, jehož stavební detaily jsou prý poplatné obligátní gotice, ale katedrála sv. Víta jako celek že je jedinečná – sám bych řekl, že katedrála je gotická stavba ničím než polohou se neodlišující od katedrál francouzských, ovšem její krása spočívá právě v detailech a jejich skloubení dohromady. Nicméně s poznatkem, že Kunderovi jde o stavbu a její dokonalou konstrukci, souhlasím. Nicméně s tím, že mu nezáleží na jazyce a že by ho s trochou nadsázky mohl z francouzštiny překládat i lepší computer, s tím už mám trochu problém. Ale abych se vrátil k erudici pana profesora Höschla, v článku nám osvětlí pojetí reálnosti u Karla Poppera, ale hlavně se vyjadřuje nadmíru kultivovaně. Někdy tak křečovitě, jakoby jeho článek pro noviny měla hodnotit nějaká akademická psychiatrická komise, jestli se náhodou nevyjadřuje moc lidově. K problému Kunderova jazyka dodává, že „tím víc překvapuje jeho obsese, s jakou obstruuje postup prací na překladech svých pozdějších děl do češtiny“. Možná bylo lepší říci, že „tím víc konsternuje jeho obsese, s jakou obstruuje proceduru tradukce svých pozdějších majstrštyků do češtiny“.
Václav Klaus se vyjadřuje ke všemu, mnozí se na něj proto čertí, ale já stojím za tím, že na to má nejen právo, ale i schopnosti. Ať má v hlavě cokoli, rozhodně to není vakuum. Ke Kunderovi by se podle svých slov sám nevyslovoval, ale oslovení redakcí přijal jako výzvu. Z článku na celou stranu se tedy dozvídáme hlavně to, že Klaus je sportovec, co neodmítne žádnou nahrávku. Že neřekne nic nového a místo smeče se snaží hrát na jistotu, aby míček nepadnul do autu, to asi patří k prezidentské korektnosti. Jedinému závěru, kterým se Klaus snažil protrhnout síť nudy, a to, že fenomén Kundera rovná se fenomén osamění nebo spíš osamocení, by se sám Kundera jistě vysmál v některém z příštích esejů, kdyby mu za to Klaus stál. Kdyby je Klaus četl (namísto podnětného čtení o Vladislavu Vančurovi, kterého se Kundera sám zřekl), na tenhle led by se určitě nepouštěl.
Od psychiatra Cyrila Höschla se dozvíme, že to není žádný blbec. Tedy samozřejmě, že Cyril Höschl není žádný blbec, o Kunderovi se dozvíme možná tolik, že je v zahraničí známý, že píše o Československu a že se zabývá filosofií paměti. Zajímavé je srovnání s Petrem Parlérem, jehož stavební detaily jsou prý poplatné obligátní gotice, ale katedrála sv. Víta jako celek že je jedinečná – sám bych řekl, že katedrála je gotická stavba ničím než polohou se neodlišující od katedrál francouzských, ovšem její krása spočívá právě v detailech a jejich skloubení dohromady. Nicméně s poznatkem, že Kunderovi jde o stavbu a její dokonalou konstrukci, souhlasím. Nicméně s tím, že mu nezáleží na jazyce a že by ho s trochou nadsázky mohl z francouzštiny překládat i lepší computer, s tím už mám trochu problém. Ale abych se vrátil k erudici pana profesora Höschla, v článku nám osvětlí pojetí reálnosti u Karla Poppera, ale hlavně se vyjadřuje nadmíru kultivovaně. Někdy tak křečovitě, jakoby jeho článek pro noviny měla hodnotit nějaká akademická psychiatrická komise, jestli se náhodou nevyjadřuje moc lidově. K problému Kunderova jazyka dodává, že „tím víc překvapuje jeho obsese, s jakou obstruuje postup prací na překladech svých pozdějších děl do češtiny“. Možná bylo lepší říci, že „tím víc konsternuje jeho obsese, s jakou obstruuje proceduru tradukce svých pozdějších majstrštyků do češtiny“.
Žádné komentáře:
Okomentovat