Vytržen z Poesie

Potěšil mě Viktor Fischl, když jsem si přečetl jeho přsvědčení, že Seifert po Šrámkovi a Tomanovi miloval nejvíc Vladimíra Holana. A pak dodává zajímavý postřeh, že až na Wolkera, který odešel mladičký, a S.K. Neumanna, který byl spíš anarchista než komunista, žádný z předních českých básníků, kteří stáli politicky na krajní levici – mluvím tu o skutečných básnících, ne o veršujících agitpropech – nezemřel jako věřící komunista.

Minulej tejden jsem si v 1. podzemním antikvariátu koupil poslední sbírku Františka Halase s názvem A co?, která vyšla až v roce 1957, osm let po básníkově smrti. Začetl jsem se už cestou z Prahy a nadchla mě! Jsou to verše, který se píšou na pergamen z vlastní kůže. Občas se člověk básníkovi pod tu kůži nedostane, vnímá jen tu zkratkovitou krásu. Ale jak se správně ptá Ludvík Kundera v doslovu „Cožpak je nutno každou báseň beze zbytku racionalisticky propitvat?“

Zaclání čas už počmáraný plot
Musí to tak být
Jak zkrásněla jsi zpozdilá lásko
žehravým přivinutím let
Zaclání čas ten počmáraný plot
a nápis na něm
Halas je vůl

…

Koho budeš trápit
kdo tě bude trápit
Jsi spoluviník
ty odpadlíku

V poslední básni je zřetelné vyznání, který dokazuje tezi Viktora Fischla i pro předsedu Syndikátu českých spisovatelů a přednostu publikačního odboru ministerstva informací:

Nechci být masem vzduchu okolo
jak se to líbí jim
nechci být kůlem vyhlášek
veřejným míněním
nechci být nápovědou co polyká jen prach
těch jejich komedií
hraných na márách