Maurice Maeterlinck byl pro mě velkou babylónskou stélou, na který jsem nějak neměl chuť luštit její písmo a odkaz. Mám doma hru Modrý pták, ale po pár replikách jsem ji vždycky odložil, protože je to celkem nuda, aspoň na začátku. Teď jsem si v antikvariátě pořídil jeho pozdní knihu myšlenek Před velkým mlčením. Vzhledem k tomu, že Maeterlinckovi bylo v roce 1934 72 let, asi tím velkým mlčením myslel svůj odchod na věčnost a velká část knihy se smrti a smíření s ní věnuje. A je to poučný čtení i pro moji generaci, protože sotvaže opustíme dětství, hned duše natáhne pachem smrti.
Nicméně nechci tady na začátku jara šířit mrtvolnej zápach, radši na Maeterlincka prozradím, že těsně před tím, než v roce 1911 dostal Nobelovu cenu, poznal jako osmačtyřicátník osmnáctiletou herečku (zkoušela zrovna jeho Modrýho ptáka), zamiloval se a za pár let si ji vzal. Jinak patří Maeterlinck mezi ty autory začátku 20. století, který prošli jezuitskou školou a jejich dílo pak skončilo na papežskym indexu. Pro vás jsem s ohledem na současnou situaci, o který tak výstižně psal Tomáš Baťa, jak to v pondělních glosách publikoval Viditelný Macek, vybral něco úplně jinýho:
Klíčem ke všem neštěstím národů je jejich tupost. Všechny politické nebo hospodářské výklady jsou jenom literární ozdoby kolem této základní tuposti, která je téměř nevyléčitelná a od historických dob se citelně nezlepšila.
Demos světlých Athén, jak ožívá v Aristofanovi a v Demosthenovi, demos republikánského i císařského Říma, středověku a renaissance, demos Anglie, jak nám jej ukazuje Shakespeare, i demos Francie za frondy a revoluce byl stejně omezený, stejně slepý, stejně hluchý, stejně sprostý a stejně pitomý jako demos dneška, o němž se myslí, že je osvícen tiskem, fonografem, kinem a bezdrátovou telegrafií.
Člověk se v duchu maně táže, nejde-li o organický, základní a nepřestupný zákon a zda by se vybraný národ, jenž by se skládal pouze z jedinců na výsost inteligentních a vzdělaných, na sklonku jednoho nebo dvou pokolení rychle a neodvratně nepropadl do stoky, v níž se zmítá dav v Shakespearově Juliu Caesarovi a Coriolanovi.
Lze se obávat a je možné, že se propadne a sestoupí ještě níže. Kolik pokolení bude zapotřebí, aby se nám kolektivní život, téměř chrobácký a podobný životu termitů, zdál jediné přirozeným, příjemným, lidským, šťastným a žádoucím? Mnohem méně, než by člověk byl ochoten věřit, neboť máme toho už příklad před očima. Možná dvou nebo tří, a potom by nám naše individuální bytí, zůstalo-li by tu ještě něco z něho, připadalo nesmyslným a téměř nepředstavitelným přízrakem. Živí stejně jako mrtvi rychle propadají hnilobě.
Neprorokuji tento konec, ale tento konec je přirozený a možný, než přijde nějaká reakce, která se dostaví pozdě a bude těžká a krvavá.
Nicméně nechci tady na začátku jara šířit mrtvolnej zápach, radši na Maeterlincka prozradím, že těsně před tím, než v roce 1911 dostal Nobelovu cenu, poznal jako osmačtyřicátník osmnáctiletou herečku (zkoušela zrovna jeho Modrýho ptáka), zamiloval se a za pár let si ji vzal. Jinak patří Maeterlinck mezi ty autory začátku 20. století, který prošli jezuitskou školou a jejich dílo pak skončilo na papežskym indexu. Pro vás jsem s ohledem na současnou situaci, o který tak výstižně psal Tomáš Baťa, jak to v pondělních glosách publikoval Viditelný Macek, vybral něco úplně jinýho:
Klíčem ke všem neštěstím národů je jejich tupost. Všechny politické nebo hospodářské výklady jsou jenom literární ozdoby kolem této základní tuposti, která je téměř nevyléčitelná a od historických dob se citelně nezlepšila.
Demos světlých Athén, jak ožívá v Aristofanovi a v Demosthenovi, demos republikánského i císařského Říma, středověku a renaissance, demos Anglie, jak nám jej ukazuje Shakespeare, i demos Francie za frondy a revoluce byl stejně omezený, stejně slepý, stejně hluchý, stejně sprostý a stejně pitomý jako demos dneška, o němž se myslí, že je osvícen tiskem, fonografem, kinem a bezdrátovou telegrafií.
Člověk se v duchu maně táže, nejde-li o organický, základní a nepřestupný zákon a zda by se vybraný národ, jenž by se skládal pouze z jedinců na výsost inteligentních a vzdělaných, na sklonku jednoho nebo dvou pokolení rychle a neodvratně nepropadl do stoky, v níž se zmítá dav v Shakespearově Juliu Caesarovi a Coriolanovi.
Lze se obávat a je možné, že se propadne a sestoupí ještě níže. Kolik pokolení bude zapotřebí, aby se nám kolektivní život, téměř chrobácký a podobný životu termitů, zdál jediné přirozeným, příjemným, lidským, šťastným a žádoucím? Mnohem méně, než by člověk byl ochoten věřit, neboť máme toho už příklad před očima. Možná dvou nebo tří, a potom by nám naše individuální bytí, zůstalo-li by tu ještě něco z něho, připadalo nesmyslným a téměř nepředstavitelným přízrakem. Živí stejně jako mrtvi rychle propadají hnilobě.
Neprorokuji tento konec, ale tento konec je přirozený a možný, než přijde nějaká reakce, která se dostaví pozdě a bude těžká a krvavá.
Žádné komentáře:
Okomentovat