Samuelova kniha nám povídá...

Dneska je to 103 let od narození Samuela Becketta. Koho nudí moje omáčky, přejdi hned na ukázky z díla, stojej za to – a když vás to zláká, uděláte určitě líp, když si v knihovně půjčíte něco od Becketta a na můj soběpisník se na pár dní vypšouknete. Nicméně obojí je občas pro otrlý nátury.

Maturitně vzdělán, četl jsem Godota a myslel jsem si, že znám Becketta. Až na vejšce jsem se nevím jak dostal k Murphymu a zjistil, že Beckett byl geniální prozaik a navíc i šachista srandista – jak jsem to dosvědčil už přesně před třema rokama. Od tý doby jsem od něj nikde nic nesehnal. Ne že bych sháněl – teď koukám, že v 90. letech ho vyšlo dost a asi jsem někde v knihkupectví držel i Tso. Ale tso, prostě jsem si nic nekoupil, nic nedostal, a tak jsem si nějak pro sebe říkal, že jsem ho četl dost a že možná ani nic lepšího nenapsal, tak tso. Ačkoli jsem tedy na Becketta nečekal, on nakonec přišel – jak absurdní! V Plzni měli jeho Novely a texty pro nic, překlad z franštiny z roku 1966.

Vždycky, když přemejšlim, že bych něco napsal, tak chci strhující začátek, kterej tu ještě nebyl. Sám, když se od začátku nezačtu, mívám s autorem problém skoro nadobro, ale na druhou stranu někdy mě baví se i prokousávat nudou a pak bejt překvapenej. Nicméně Beckett mi může bejt vzorem. Schválně začátky jeho tří novel v týhle knížce o ztroskotanejch existencích:

Vysoké ty schůdky nebyly. Počítal jsem stupně snad tisíckrát, jak cestou nahoru, tak cestou dolů, ale jejich počet se mi neuchoval v paměti. Nikdy jsem nevěděl, jestli se má říct jedna s nohou na chodníku, dvě s další nohou na prvním schodě a tak dál, anebo jestli se chodník nepočítá. Nahoře jsem ovšem narazil na stejný rozpor. V opačném směru, chci tím říct shora dolů to bylo úplně jednostejné. To slovo opravdu sedí. Řekněme si to otevřeně. Nevěděl jsem, kde začít ani kde skončit. Dospěl jsem ke třem docela různým číslům a nikdy jsem se nedokázal rozhodnout, které z nich je to pravé. A když říkám, že číslo se mi neuchovalo v paměti, chci tím říct, že se mi neuchovalo v paměti žádné ze tří čísel. Je ovšem pravda, že kdybych objevil v paměti - neboť tam někde určitě trčí – jen jedno z oněch čísel, měl bych zas jenom to jedno a nedokázal bych z něj odvodit dvě ostatní. A i kdyby se mi vybavila dvě, nevěděl bych to třetí. Ne, abych znal všechna tři čísla, bylo by třeba objevit je v paměti všechna. Vzpomínky jsou úmorná záležitost… On vlastně je počet schůdků pro věc nedůležitý. Co bylo třeba si zapamatovat, je skutečnost, že schůdky nebyly vysoké, a to jsem si zapamatoval.

Dál se dozvíme, že celý to entrée, z něhož jsem pěknejch pár řádků vynechal, je tu jen proto, že vypravěč z těch schodů letěl, když ho vykopli ze dveří baráku, kde měl byt. Druhá novela začíná zase krásně ujetě:

Už ani nevím, kdy jsem umřel. Vždycky mi připadalo, že jsem umřel stár, kolem devadesáti let – dobře počítaných – a moje tělo na to vypadalo – celé od hlavy k patě. Ale dnes večer – vleže – na ledovém loži sám a sám cítím, že budu ještě starší, než je den, než noc, kdy na mne všemi svými světly padlo nebe, kterého jsem se tak moc, tak mnoho napozoroval, celý čas, co jsem bloudil po zemi, dnes tak vzdálené. Ale dnes večer je mi příliš úzko, abych beze všeho naslouchal svému hnití, abych vyčkával velkých rudých pádů srdečních, svíjení slepého střeva bez východu a v mojí hlavě dokonávání dlouhých vražd, útokům na neotřesitelné sloupy, prznění mrtvol. A tak budu vyprávět anekdotu, zkusím si znovu vyprávět anekdotu, zkusím to na uklidněnou a v té anekdotě cítím, že budu starý, prastarý, ještě mnohem starší než toho dne, kdy volaje o pomoc jsem padl a pomoc přišla. Je taky možné, že jsem se v té anekdotě vrátil na zem po smrti. Ne, to se mi nepodobá – vracet se na zem po smrti.

Ty texty jsou o bezvýchodnosti, o zoufalství, ale tak absurdně popsanym, že něco podobnýho znám už jen od Viana. Třetí novela začíná stejně pochmurně, je taky o vykořeněnym člověku, ale nezůstává přede dnem (od slova dno) – dojde pěkně až na něj. Takže tohle je jen pro ty, co je to neodradilo.

Čekal jsem tedy, až se mi bude chtít srát, ba i chcát, že to mi dodá síly. Nechtěl jsem si dělat do vlastního hnízda! A přece jsem si dělal, čím dál častěji. Prohnul jsem se do oblouku, stáhl kalhoty, trochu jsem se natočil na bok, jen tolik, abych si uvolnil díru. Pracně si vybudovat království sám pro sebe uprostřed všeobecného srabu a pak se na ně vysrat, to jsem byl celý já. Mé výkaly, to se rozumí, byly součástí mne...