Dočetl jsem se v novinách, že by dnes Chaplinovi bylo 120 let. Je to taková nehraná shoda náhod, že když mám slabší chvilky a nechce se mi číst před spaním depresivní texty á la Beckett nebo Camus, už asi tři měsíce mi leží u postele rozevřená a hřbetem nahoru položená kniha Můj životopis od Charlie Chaplina. Ještě jsem se neprokousal z dětství, ale je pravda, že v době, kdy jsme všichni sytí a hlad známe jen z filmovýho plátna, je Chaplinovo dětství obrazem šťastné bídy, kterou mu občas člověk musí i trochu závidět. Bídy, která je vyvážená obsahem života.
Když Chaplinovi umřel táta, na pohřbu se sešla maminka, která s tatínkem poslední léta nežila, s Chaplinovou stranou rodiny. Se bohatým strýčkem Albertem se dokonce ani neznala.
Během obřadu lilo jako z konve; hrobníci házeli na rakev hroudy hlíny, které pokaždé surově zaduněly. Bylo to příšerné a děsivé a já jsem se rozplakal. Příbuzní pak házeli do hrobu věnečky a květiny. Maminka neměla, co by na rakev hodila, takže mi vzala můj drahocenný kapesník s černým krajíčkem. „Hodíme tam tohle, synku,“ zašeptala mi, „to bude za nás za oba.“ Chaplinovi se potom chtěli zastavit na oběd v jedné ze svých hospod a před odjezdem ze hřbitova se nás zdvořile zeptali, kde nás mají vysadit. A tak nás tedy dali odvézt domů.
Doma nebylo v kredenci ani sousto k jídlu, až na talířek vypečeného hovězího tuku, a maminka neměla ani penci, protože poslední dvoupenci dala Sydneymu na oběd. Od tatínkova onemocnění málo pracovala a teď, ke konci týdne, došlo i těch sedm šilinků, které dostával Sydney jako telegrafní poslíček. Po pohřbu jsme měli hlad. Naštěstí šel venku kolem hadrář, který skupoval hadry, kosti, kůže a staré železo, a my měli stará petrolejová kamínka, která mu maminka po nějakém váhání prodala za půl pence a koupila za ni chleba k tomu loji.
Když Chaplinovi umřel táta, na pohřbu se sešla maminka, která s tatínkem poslední léta nežila, s Chaplinovou stranou rodiny. Se bohatým strýčkem Albertem se dokonce ani neznala.
Během obřadu lilo jako z konve; hrobníci házeli na rakev hroudy hlíny, které pokaždé surově zaduněly. Bylo to příšerné a děsivé a já jsem se rozplakal. Příbuzní pak házeli do hrobu věnečky a květiny. Maminka neměla, co by na rakev hodila, takže mi vzala můj drahocenný kapesník s černým krajíčkem. „Hodíme tam tohle, synku,“ zašeptala mi, „to bude za nás za oba.“ Chaplinovi se potom chtěli zastavit na oběd v jedné ze svých hospod a před odjezdem ze hřbitova se nás zdvořile zeptali, kde nás mají vysadit. A tak nás tedy dali odvézt domů.
Doma nebylo v kredenci ani sousto k jídlu, až na talířek vypečeného hovězího tuku, a maminka neměla ani penci, protože poslední dvoupenci dala Sydneymu na oběd. Od tatínkova onemocnění málo pracovala a teď, ke konci týdne, došlo i těch sedm šilinků, které dostával Sydney jako telegrafní poslíček. Po pohřbu jsme měli hlad. Naštěstí šel venku kolem hadrář, který skupoval hadry, kosti, kůže a staré železo, a my měli stará petrolejová kamínka, která mu maminka po nějakém váhání prodala za půl pence a koupila za ni chleba k tomu loji.
Žádné komentáře:
Okomentovat