Musím ho připomenout, ač jsem ho nikdy nečet. Terezka psala o svym seznamu a jsem moc rád, že mi připomněla Gargantuu a Pantagruela, ale já dnes musím vytáhnout jméno jednoho spisovatele, kterej je téměř zapomenutej, ale jehož (aspoň ty dva stěžejní) romány bych si jednou chtěl přečíst.
Jeden se jmenuje Diana z rozcestí a druhej Sobec. Ze Sobce mám jen druhej díl, Dianu mám celou, ale v obou případech narážím na trochu nepohodlnej překlad. Těžko se tím textem prokousávám, protože u každý druhý věty přemejšlim, jak asi zněla anglicky, jelikož mi ten překlad nesedí. Tu člen, kterej by změnil smysl věty, tu nesmyslnej výkřik do tmy. A pak ten Vilouš ze Sobce (v originále Willoughby) – pro hlavní postavu prostě otřesný jméno! Ale věřím, že to jsou často překladatelský oříšky. Zkoušel jsem přeložit alespoň kousek jednoho z jeho psychologickejch sonetů a prdlajs… ani čtyřverší. Jo, a ten autor se jmenuje George Meredith.
R.L. Stevenson vyprávěl, jak za Meredithem přiběhl jeden jeho známej a křičel na něj, že je to hrozný, protože ve Viloušovi poznal sebe, a že nechce, aby o něm takhle psal. „Omyl, kamaráde,“ odpověděl autor, „Vilouš jsme my všichni!“
Kdyby někdo z Vás viděl v antikvariátě první díl Sobce (moje vydání je z r. 1928), přihlaste se, na ceně se nějak domluvíme.
Teď jsem otevřel Dianu z rozcestí a zrak mi padnul na jednu větu, která se tady určitě bude vyjímat jako celkem svébytnej a pro dnešní stoletý výročí Meredithovy smrti vhodnej citát:
„Prodlouží-li se náš život, přežijeme velmi mnoho těch, o kterých bychom si přáli, aby zatlačili oči nám.“
Jeden se jmenuje Diana z rozcestí a druhej Sobec. Ze Sobce mám jen druhej díl, Dianu mám celou, ale v obou případech narážím na trochu nepohodlnej překlad. Těžko se tím textem prokousávám, protože u každý druhý věty přemejšlim, jak asi zněla anglicky, jelikož mi ten překlad nesedí. Tu člen, kterej by změnil smysl věty, tu nesmyslnej výkřik do tmy. A pak ten Vilouš ze Sobce (v originále Willoughby) – pro hlavní postavu prostě otřesný jméno! Ale věřím, že to jsou často překladatelský oříšky. Zkoušel jsem přeložit alespoň kousek jednoho z jeho psychologickejch sonetů a prdlajs… ani čtyřverší. Jo, a ten autor se jmenuje George Meredith.
R.L. Stevenson vyprávěl, jak za Meredithem přiběhl jeden jeho známej a křičel na něj, že je to hrozný, protože ve Viloušovi poznal sebe, a že nechce, aby o něm takhle psal. „Omyl, kamaráde,“ odpověděl autor, „Vilouš jsme my všichni!“
Kdyby někdo z Vás viděl v antikvariátě první díl Sobce (moje vydání je z r. 1928), přihlaste se, na ceně se nějak domluvíme.
Teď jsem otevřel Dianu z rozcestí a zrak mi padnul na jednu větu, která se tady určitě bude vyjímat jako celkem svébytnej a pro dnešní stoletý výročí Meredithovy smrti vhodnej citát:
„Prodlouží-li se náš život, přežijeme velmi mnoho těch, o kterých bychom si přáli, aby zatlačili oči nám.“
Žádné komentáře:
Okomentovat