V tramvaji jsem si četl malého průvodce po Lipsku pro ženy, co jsem ho pořídil pro Věrušku, a při tom mi něco doklaplo. Mám doma několik německých knih a taky několik knih anglických vydaných v Německu. A většina je jich z Lipska. Kdo z vás nezná nakladatelství Brockhaus, Meyer nebo Tauchnitz, bude určitě znát aspoň Baedeker.
Už ve středověku bylo Lipsko tržním centrem oblasti a místní tržiště předčilo ty v Erfurtu, Halle nebo Magdeburgu. V roce 1497 a 1507 z něj ale dekrety císaře Maxmiliána I. udělaly opravdovou veletržní metropoli, mílové právo bylo rozšířeno na 15 mil (122km) a Lipsko mělo povoleno konat trh třikrát do roka po osm dní.
V roce 1996 byl vystavěn nový veletržní areál na předměstí. Tam mě vyložila tramvaj číslo 16 a do příjezdu autobusu č. 84 zbývalo asi 50 minut. Nikde nikdo. A tak jsem šel něco nafotit.
A tuhle pětimetrovou růžičku jsem utrhnul pro Věrušku.
Cesta ke kamionu byla krušná. Jel jsem sice celou dobu sám, ale řidič se mnou musel projet všechny vesničky, přes které ho jízdní řád hnal. Zastavil jsem u hlavní brány BMW Werk, ale musel jsem ještě pěšky dojít pár kilometrů k první bráně.
Tam mě čekalo plavidlo se spícím kapitánem, ale po probuzení jsme povídali až skoro do půlnoci. Ráno Pavlík připravil pravou kamioňácou snídani, čaj a párky na vařiči. A když jsme si pak dali jako dezert čokotatranku, ukázalo se, že se náš stav začíná nebezpečně prohlubovat a že je na čase jet domů.
Už ve středověku bylo Lipsko tržním centrem oblasti a místní tržiště předčilo ty v Erfurtu, Halle nebo Magdeburgu. V roce 1497 a 1507 z něj ale dekrety císaře Maxmiliána I. udělaly opravdovou veletržní metropoli, mílové právo bylo rozšířeno na 15 mil (122km) a Lipsko mělo povoleno konat trh třikrát do roka po osm dní.
V roce 1996 byl vystavěn nový veletržní areál na předměstí. Tam mě vyložila tramvaj číslo 16 a do příjezdu autobusu č. 84 zbývalo asi 50 minut. Nikde nikdo. A tak jsem šel něco nafotit.
A tuhle pětimetrovou růžičku jsem utrhnul pro Věrušku.
Cesta ke kamionu byla krušná. Jel jsem sice celou dobu sám, ale řidič se mnou musel projet všechny vesničky, přes které ho jízdní řád hnal. Zastavil jsem u hlavní brány BMW Werk, ale musel jsem ještě pěšky dojít pár kilometrů k první bráně.
Tam mě čekalo plavidlo se spícím kapitánem, ale po probuzení jsme povídali až skoro do půlnoci. Ráno Pavlík připravil pravou kamioňácou snídani, čaj a párky na vařiči. A když jsme si pak dali jako dezert čokotatranku, ukázalo se, že se náš stav začíná nebezpečně prohlubovat a že je na čase jet domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat