V kostele sv. Tomáše stejně jako u Mikuláše hrál na varhany Bach. Nicméně tady hrál víc a je tu shodou okolností jeho hrob. Shodou okolností proto, že byl původně pohřben v St. Johanniskirche, ale tam byl zapomenut (a vidíte, já si říkal, že něco podobného by mohlo potkat tak možná Vivaldiho, ale Bacha?). Objevili ho až v roce 1894, tedy pokud se dá věřit tomuhle obrázku.
Ke sv. Tomášovi ho přemístili až po druhý světový válce, během níž byl Johanniskirche poškozen nálety, v roce 1950, 200 let po Bachově smrti.
A na tyhle varhany hrál.
Lipská univerzita vznikla tak, že před šesti sty lety Václav IV. v podstatě vypudil kutnohorským dekretem Němce z Prahy a ti se v Lipsku shromáždili v takovém počtu, že jim tam v prosinci roku 1409 saský kurfiřt založil novou univerzitu. V minulosti tam studovali třeba Goethe, Leibnitz nebo Nietzsche, dneska v jejích moderních budovách studuje 30 tisíc studentů. V pondělí tu bylo docela živo, ale zrovna, když jsem míjel davy studentů a sochu Leibnitze, začalo hromadné vytahování deštníků.
Nechtělo se mi z Lipska, aniž bych viděl největší evropský památník. A tak jsem prošel kolem místní opery, která byla spolu s mnoha dalšími budovami postavena jako moderní budova po druhé válce, kdy původní opera, kde dirigoval třeba Gustav Mahler, podlehla bombardování. Chytil jsem to náměstí před operou životaprosté, a tak jsem si říkal, že ten déšť je aspoň k něčemu dobrej. K památníku bitvy národů to bylo ještě dost daleko na to, aby se rozjasnilo.
Nerozjasnilo. Celou cestu po Pražské ulici chcalo a chcalo. Byly to snad čtyři kilometry. Když jsem konečně dorazil, památník bitvy národů nebyl přes hustý déšť skoro vidět.
Navíc se památník opravuje, aby byl v roce 2013 na cajku, a hyzdí ho lešení. Tak aspoň z dálky obrysy v chmurné atmosféře!
Pavlík se mi doma v kamionu smál a já jsem se rozhodl, že kašlu na pietu a pojedu co nejdřív za ním. Jenže, nejbližší tramvaj mi jela z Německého náměstí a já tam nemohl najít. zastávku Když jsem konečně v jednom rohu objevil koleje, stoupl jsem si na zastávku a obdivoval okolí. Je tu Institut Maxe Plancka, na jehož stránkách jsem objevil tohle video, s jehož poselstvím souhlasím, protože lidoopi jsou humánnější než lidi!
Stál jsem tam a za budovou objevil tenhle nádhernej pozůstatek NDR. Těch pozůstatků jsou ovšem v Lipsku mraky.
A jak tak jsem přemýšlel o tom komunismu, zjistil jsem, že ta stanice, na který čekám, je pouze konečná a lze na ní jen vystoupit.
Než jsem našel nástupní zastávku ve správném směru, zbývalo mi patnáct minut, abych stihl autobus z lipského výstaviště. Podíval jsem se do mapky, co mi dali v informacích, a čekalo mě 18 stanic. Další autobus mi jede za hodinu, povídám si, a tak další díl bude o výstavišti.
Ke sv. Tomášovi ho přemístili až po druhý světový válce, během níž byl Johanniskirche poškozen nálety, v roce 1950, 200 let po Bachově smrti.
A na tyhle varhany hrál.
Lipská univerzita vznikla tak, že před šesti sty lety Václav IV. v podstatě vypudil kutnohorským dekretem Němce z Prahy a ti se v Lipsku shromáždili v takovém počtu, že jim tam v prosinci roku 1409 saský kurfiřt založil novou univerzitu. V minulosti tam studovali třeba Goethe, Leibnitz nebo Nietzsche, dneska v jejích moderních budovách studuje 30 tisíc studentů. V pondělí tu bylo docela živo, ale zrovna, když jsem míjel davy studentů a sochu Leibnitze, začalo hromadné vytahování deštníků.
Nechtělo se mi z Lipska, aniž bych viděl největší evropský památník. A tak jsem prošel kolem místní opery, která byla spolu s mnoha dalšími budovami postavena jako moderní budova po druhé válce, kdy původní opera, kde dirigoval třeba Gustav Mahler, podlehla bombardování. Chytil jsem to náměstí před operou životaprosté, a tak jsem si říkal, že ten déšť je aspoň k něčemu dobrej. K památníku bitvy národů to bylo ještě dost daleko na to, aby se rozjasnilo.
Nerozjasnilo. Celou cestu po Pražské ulici chcalo a chcalo. Byly to snad čtyři kilometry. Když jsem konečně dorazil, památník bitvy národů nebyl přes hustý déšť skoro vidět.
Navíc se památník opravuje, aby byl v roce 2013 na cajku, a hyzdí ho lešení. Tak aspoň z dálky obrysy v chmurné atmosféře!
Pavlík se mi doma v kamionu smál a já jsem se rozhodl, že kašlu na pietu a pojedu co nejdřív za ním. Jenže, nejbližší tramvaj mi jela z Německého náměstí a já tam nemohl najít. zastávku Když jsem konečně v jednom rohu objevil koleje, stoupl jsem si na zastávku a obdivoval okolí. Je tu Institut Maxe Plancka, na jehož stránkách jsem objevil tohle video, s jehož poselstvím souhlasím, protože lidoopi jsou humánnější než lidi!
Stál jsem tam a za budovou objevil tenhle nádhernej pozůstatek NDR. Těch pozůstatků jsou ovšem v Lipsku mraky.
A jak tak jsem přemýšlel o tom komunismu, zjistil jsem, že ta stanice, na který čekám, je pouze konečná a lze na ní jen vystoupit.
Než jsem našel nástupní zastávku ve správném směru, zbývalo mi patnáct minut, abych stihl autobus z lipského výstaviště. Podíval jsem se do mapky, co mi dali v informacích, a čekalo mě 18 stanic. Další autobus mi jede za hodinu, povídám si, a tak další díl bude o výstavišti.
1 komentář:
Okomentovat