3. ročník Etnofestu se Martinovi Šílovi zase dramaturgicky a organizačně víc než povedl. Na rozdíl od loňska nám ale moc nepřálo počasí. V pátek v sedm hodin večer jsem stál před rozhodnutím: buď risknout festival venku s tím, že se při prvních několika kapkách deště akce ruší kvůli nezakrytelnosti zvukových a světelných aparátů na řece a u ní, nebo to udělat uvnitř na Střelnici pěkně v klídku, ale zcela ztratit atmosféru. Hodně toho radilo pro druhou variantu, především zvukaři se snažili chránit svoje cajky a i vrh mincí dopadl kladně pro Střelnici, ale nechal jsem se Věruškou-rosničkou svézt za Kadaň tak, abych měl výhled nad Krušné hory, a nakonec jsem rozhodl pro venek. Trnul jsem, ale až na pár kapek při závěrečném koncertu, který jsem jediný nenafotil, abych se vyspal na Hasištejnské divadelní hrátky, to dopadlo skvěle. Jenže se nechali odradit diváci. Nebylo jich víc než osmdesát. Druhý den jsem čekal na Irskou noc tak minimálně dvě stovky diváků, jelikož už minulý rok jich bylo přes dvěstě, ale přes krásnou jasnou noc, jich minimálně polovina z mnou očekávaných zůstala doma pěkně v teple. Jediné, co se na to dá říct, je, že kdo nebyl, prohloupil. Tolik skvělé muziky a různých vizuálních zážitků jsem dlouho neslyšel a neviděl. S Věruškou jsme si včera taky vypustili svůj thajský balón a přáli jsme si tajné přání. S Martinem jsme těch balónů objednali dvěstě a představovali si, jak to na té obloze bude vypadat, až všechny najednou lidi vypustí. Ale ony nakonec krásně vypadaly i ty jednotlivé postupně vypouštěné lampióny, které vítr odnášel směrem po proudu Ohře. Příště se na to vysereme.
Vesna V. Caceres
Aneboafro
Nepočetné diváctvo
Ohňová show Pa-Li-Tchi
Jauvajs
Coiscém
Vypouštění thajských balónů
Irish Dew
Žádné komentáře:
Okomentovat