Byly doby, kde jsem do Itálie stopem vyrážel z Budějovic přes Linec a Solnohrad na Villach. Už dlouho ale dávám přednost cestě z Plzně přes Mnichov Brennerským průsmykem. Letos jsme to s Věruškou nechtěně zkombinovali.
Ráno 3. srpna jsme vyrazili se spřežením našich třiapadesáti ořů skrytých pod kapotou vozu Suzuki Swift, kterému Věruška říká domácky Jonatán (jednak kvůli tomu Swiftovi, jednak že se to hodí k našemu kocourovi) z Kadaně do Plzně. Nakonec jsme dali na mě a zaparkovali Jonatána na Nové Hospodě, kde se dá rovnou stopovat směrem na Rozvadov. Je zajímavé, že přestože jsem na Rozvadov stopoval už aspoň pětkrát, ještě jsem přes něj stopem nejel. Ani tentokrát.
Paní Blanka Weichselbaum nás vzala do Mnichova přes Folmavu a Řezno, kudy jsem nedávno jel s Pavlíkem, jehož tu musím připomenout alespoň touto fotografií.
Paní Weichselbaum se do Německa přivdala ještě před rokem 1968, dlouho žila v Mnichově, nyní u Stuttgartu, ovšem v Mnichově má jednu dceru, druhou pak ve Vídni a rodinu v Praze, takže je to typická Středoevropanka. Její vyprávění o Sicílii a o tom, že se několikrát převezla z Palerma do Janova lodí, nás zlákalo k těm nejodvážnějším myšlenkám, které se ale vzhledem k vyměřenému času dovolené zdály jako fata morgana. Ještě nám vyprávěla o jednom dirigentovi nějakého švédského královského hudebního tělesa, který trávil své dovolené na zotavenou jako řidič dálkových autobusů. Taky blázen.
V Mnichově jsme dlouho nečekali, protože nás paní Blanka hodila na poslední pumpu na ringu kolem Mnichova před odbočkou na Rakousko. S kamioňákem Arturem jsme chvíli hledali společnou německou řeč, až z něj vypadlo, že je to v Německu 18 let žijící Rus, a tak jsem oprášil, co mi zbylo z ruštiny po profesoru Leonidu Kaluginovi, kterého smetla revoluční vlna 1989 (i když nebyl příbuzný s tím známým velitelem KGB), takže jsem si ho užil jen v prvním ročníku. Na „Kudá vy idióte?“ to stačilo. Artur vzpomínal na české Jawy, je mu líto, že už se nevyrábějí. Co se jich doma v Saratově neproháněli. Zaujalo mě, že Volgogradu říkal Stalingrad.
Když nás Artur ze Saratova (tedy dnes již z Ingolstadtu) vyhodil na mé oblíbené pumpě Irschenberg, z níž jsem zatím vždycky jel už rovnou do Itálie, tentokrát důvody k optimismu byly pramalé. Alpská obloha byla od horizontu k horizontu pokryta hustými oblaky z nichž pršelo proudem. Bez deštníků a bez pláštěnek jsme byli namydlení. Naštěstí v obchůdku na pumpě měli deštníky, a tak jsme obětovali 14 Euro a stoupli si na rozcestí za pumpou. Stáli jsme tam asi hodinu a už na nás šly chmury, když nám zastavil poslední řidič dne a splnil očekávání, které se zatím vždy (až na rok záplav, kdy jsme s Vančísem vykysli na Rožmberku a nemohli ani dál ani zpátky) naplnilo: Druhé stopařské ráno být v Itálii. Jenže náš německý šofér s italskou značkou na svém služebním BMW 320d nejel Brennerským průsmykem, ale přes Salzburg na Villach. Mastil to s námi 170km/h a podstatnou část cesty řídil nohou, resp. levým kolenem, jelikož rukama kouřil, telefonoval a neustále něco hledal po autě. Pracoval v tunelářské firmě a na důkaz toho, že jejich oboru se krize nedotkla mi nabídl dobře placenou práci. Pozor! tunelářskou firmou myslím firmu, která staví tunely v Alpách, jeden metr za 400tis. Euro. Odmítl jsem, ale nabídku zajištění hotelu v cílové stanici, italském alpském sídle Tarvisiu jsme neodmítli, protože nejen že celou cestu nepřestávalo pršet, ale v radiu hlásili něco jako lokální alpská tornáda. Ve 22:22 jsme překročili hranici Itálie a o dvacet minut později jsme byli před hotelem Bellavista, kde nám vyjednal přátelskou cenu 50 Euro za oba i se snídaní.
Bella vista znamená krásný rozhled, nicméně v našem počasí se nám ráno nenaskytlo před očima nic zvláštního. Ale to už předbíhám. Pokračování příště.
Ráno 3. srpna jsme vyrazili se spřežením našich třiapadesáti ořů skrytých pod kapotou vozu Suzuki Swift, kterému Věruška říká domácky Jonatán (jednak kvůli tomu Swiftovi, jednak že se to hodí k našemu kocourovi) z Kadaně do Plzně. Nakonec jsme dali na mě a zaparkovali Jonatána na Nové Hospodě, kde se dá rovnou stopovat směrem na Rozvadov. Je zajímavé, že přestože jsem na Rozvadov stopoval už aspoň pětkrát, ještě jsem přes něj stopem nejel. Ani tentokrát.
Paní Blanka Weichselbaum nás vzala do Mnichova přes Folmavu a Řezno, kudy jsem nedávno jel s Pavlíkem, jehož tu musím připomenout alespoň touto fotografií.
Paní Weichselbaum se do Německa přivdala ještě před rokem 1968, dlouho žila v Mnichově, nyní u Stuttgartu, ovšem v Mnichově má jednu dceru, druhou pak ve Vídni a rodinu v Praze, takže je to typická Středoevropanka. Její vyprávění o Sicílii a o tom, že se několikrát převezla z Palerma do Janova lodí, nás zlákalo k těm nejodvážnějším myšlenkám, které se ale vzhledem k vyměřenému času dovolené zdály jako fata morgana. Ještě nám vyprávěla o jednom dirigentovi nějakého švédského královského hudebního tělesa, který trávil své dovolené na zotavenou jako řidič dálkových autobusů. Taky blázen.
V Mnichově jsme dlouho nečekali, protože nás paní Blanka hodila na poslední pumpu na ringu kolem Mnichova před odbočkou na Rakousko. S kamioňákem Arturem jsme chvíli hledali společnou německou řeč, až z něj vypadlo, že je to v Německu 18 let žijící Rus, a tak jsem oprášil, co mi zbylo z ruštiny po profesoru Leonidu Kaluginovi, kterého smetla revoluční vlna 1989 (i když nebyl příbuzný s tím známým velitelem KGB), takže jsem si ho užil jen v prvním ročníku. Na „Kudá vy idióte?“ to stačilo. Artur vzpomínal na české Jawy, je mu líto, že už se nevyrábějí. Co se jich doma v Saratově neproháněli. Zaujalo mě, že Volgogradu říkal Stalingrad.
Když nás Artur ze Saratova (tedy dnes již z Ingolstadtu) vyhodil na mé oblíbené pumpě Irschenberg, z níž jsem zatím vždycky jel už rovnou do Itálie, tentokrát důvody k optimismu byly pramalé. Alpská obloha byla od horizontu k horizontu pokryta hustými oblaky z nichž pršelo proudem. Bez deštníků a bez pláštěnek jsme byli namydlení. Naštěstí v obchůdku na pumpě měli deštníky, a tak jsme obětovali 14 Euro a stoupli si na rozcestí za pumpou. Stáli jsme tam asi hodinu a už na nás šly chmury, když nám zastavil poslední řidič dne a splnil očekávání, které se zatím vždy (až na rok záplav, kdy jsme s Vančísem vykysli na Rožmberku a nemohli ani dál ani zpátky) naplnilo: Druhé stopařské ráno být v Itálii. Jenže náš německý šofér s italskou značkou na svém služebním BMW 320d nejel Brennerským průsmykem, ale přes Salzburg na Villach. Mastil to s námi 170km/h a podstatnou část cesty řídil nohou, resp. levým kolenem, jelikož rukama kouřil, telefonoval a neustále něco hledal po autě. Pracoval v tunelářské firmě a na důkaz toho, že jejich oboru se krize nedotkla mi nabídl dobře placenou práci. Pozor! tunelářskou firmou myslím firmu, která staví tunely v Alpách, jeden metr za 400tis. Euro. Odmítl jsem, ale nabídku zajištění hotelu v cílové stanici, italském alpském sídle Tarvisiu jsme neodmítli, protože nejen že celou cestu nepřestávalo pršet, ale v radiu hlásili něco jako lokální alpská tornáda. Ve 22:22 jsme překročili hranici Itálie a o dvacet minut později jsme byli před hotelem Bellavista, kde nám vyjednal přátelskou cenu 50 Euro za oba i se snídaní.
Bella vista znamená krásný rozhled, nicméně v našem počasí se nám ráno nenaskytlo před očima nic zvláštního. Ale to už předbíhám. Pokračování příště.
3 komentáře:
Možná se pletu, ale nezemřel v Bella Vista major Hradec? Ale to bylo v Jižní Americe...
Nepleteš, tam mají asi taky pár pěknejch výhledů, ale ne na Alpy, nýbrž na Andy:-) Major Hradec byla ale kabrňák! ;-)
Stačila jedna větička o naší dobrodružný výpravě do Itálie a hned mi začaly naskakovat hlášky: "Kampak s těma baťohama, kucí? Na stopa?! Chachááá, vždyť do Rožmberka se už od včerejška nemůžou dostat ani hasiči!", "Haló, je tam někdo? Proboha, vstávejte - začali odpouštět Lipno, evakuace!" nebo "Auto? Pche, nám uplaval z obejváku klavír!" a hlavně naše oblíbená "Brýden, my si jdeme narabovat ňákou snídani."...jó, povodňová turistika má taky něco do sebe :-)
Potom otevřu komentáře a tady se řeší prozměnu Jirka Hradec, ten Džejms Bond socialistické detektivky, legendární rukojmí z Bella Vista a můj dětský vzor!
Ufff, pánové, tolik nostalgie mě snad zabije! ;-)
Okomentovat