Svatebčané na Eiffelovce

Četl jsem dadaistickou hru s tímto názvem od Jeana Cocteaua Věrušce v autě cestou do Mostu, protože má Eiffelovku ráda. Na rozdíl od Prsů Tiresiových (o Tiresiovi jsem tu nedávno psal) od Guillauma Apollinaira jsem tuhle divadelní hříčku dočetl do konce a docela mě uchvátila. Jak jsem ji ale deklamoval mezi prvním a druhým dnem na Dočesné, docela jsem se z ní pomátl a při příjezdu zpátky do Žatce jsem byl zralý pro Kosmonosy.

Ve hře totiž mluví jen dva fonografy, které ze stran forbíny komentují, co se děje na jevišti, které představuje první plošinu Eiffelovy věže. A to, co se tam děje, není zdaleka normální. Začíná to tím, že po plošině proběhne pštros. Za ním lovec, který ale místo pštrosa zastřelí depeši. Vše vysvětluje až příchod fotografa, kterému pštros vyletěl z aparátu, když prohlásil, že vyletí ptáček. A tak dál a tak podobně.

Pro vás mám ale pár stravitelnějších citátů z Cocteauových esejů:

Snílek je vždycky špatný básník.

Určitá omezenost je nutná. Encyklopedisté jsou základem té inteligence, která je transcendentní formou omezenosti.

Když se básník prodírá do popředí, selže mu hlas.

Věta vyslovená Pierrem Reverdym: „Není lásky. Jsou jen důkazy lásky.“ Dodávám: „Není poezie. Jsou jen důkazy poezie.“

Diváci si přisvojují včerejšek jen jako zbraň, jíž by udeřili na dnešek.

Zdá se, že veřejnost pohlížela na poezii shovívavě, protože ji považovala za synonymum lži. Od Baudelaira je báseň podezřelá. Čtenáři se bojí poezie, čím víc objevují, že skrývala pod lichotivým zdáním lži jednu z nejtrapnějších forem pravdy.

Veledílo je šachová partie ukončená matem.

Přetnout gordický uzel neznamená rozvázat jej. Děti a blázni roztínají to, co se básník celý život trpělivě snaží rozplést...