Blíží se začátek nového roku, je čas na změnu. Nebo aspoň na pokus o ni. Naučím se pořádně na kytaru. Budu si mýt hlavu šampónem na vlasy s tendencí ke ztrátě objemu. Zkusím očistnou hladovku, ale to už teď, po té, co jsem se hodinu patlal s bramborovou tortillou a natláskal si s ní žaludek, vím, že dlouho nevydržím, tak maximálně od snídaně k obědu nebo od oběda k věčeři. Jsem nicméně pevně odhodlán začít se španělštinou! A proč?
Jan Stern je o tři roky mladší než já (vlastně stejně starý jako moje sestřičky a ty, jak už to bývá beru pořád tak trochu jako malé dětičky). A tenhle cucák je výborný esejista. Při žádné návštěvě Prahy nevynechám koupi Nového prostoru, kam pravidelně přispívá a pak jeho fejetony doma ještě jednou předčítám Věrušce. Teď naposledy jsem četl jeho fejeton ve vánočním vydání A2.
Jan Stern se ve svém životě hodně věnoval psychoanalýze a Freudovi zvlášť. Jeho fejeton Tíha mateřštiny je na tom postaven. Analyzuje svoje dětské pocity a svoji zálibu v cizích a ještě více vymyšlených slovech. Pak se ocitámne v metru, kde parafrázuje nápisy na reklamních stickerech:
„Jiří Vlastovička live in Akropolis. Support: Franta Šoula.“
„Open-air Czech Beat. Šiškovice Airport“.
„Party Vol. 2 Komunardů 17. Free entry!“
„Self defense. Extra martial art. Join our army!“
Ptá se sám sebe, proč tolik angličtiny. Doby mu odpovídá „free entry je prostě stylový, kdežto volný vstup fotrovsky trapný“. Analytici dodávají, že je to opojení naleštěným Západem. Tato omílaná vysvětlení Janu Sternovi nestačí. Uvádí případ popsaný ve Freudových přednáškách ve Worcestreru před sto lety (ještě dva dny), jde o poměrně známý případ Anny O., vl. Berthy Pappenheimové, jeden z prvních, při nichž byla k určení diagnózy a k léčbě využita psychoanalýza. Čím pacientka trpěla, o tom se dodnes vedou spory, zda hysterií či jinou psychózoum, nebo snad neurózou způsobenou drogovou závislostí, čert ví. Sterna ovšem na případu zajímá to, že rakouská pacientka ve svých záchvatech ztrácela schopnost mluvit mateřským jazykem a hovořila pouze anglicky.
Podobně jako já jsem odsoudil v předešlém článku společnost k společenské demenci a ztrátě historické paměti, soudí Jan Stern, že společnost jako celek, naše kultura, trpí určitou psychózou, kterou si vynutila dnešní překotná doba - to čemu se v časopisech pro ženy říká stres. A jako Anna O., celá společnost se utíká před sebou samou do cizího jazyka. Nosí se outfity, chodí se na firemní party nebo brekfesty apod. Je to vlastně touha po cizích, lepších rodičích. Touha po jiné, lepší mateřštině!
Takovouhle psychickou touhu najdeme už v pohádkách o různých plaváčcích a Jan Stern ji pěkně odhaluje v příběhu Harry Pottera a jeho trapných mudlovských rodičů.
Jsem rád, že mi nevadí ani moji rodiče ani moje mateřština, že svůj vztah mohu dokonce směle prohlásit za synovskou lásku. Ale pro případ, že bych se z toho každodenního stresu zvencnul, musím se naučit španělsky, protože angličtina mi, amigos, přijde prostě trapná.
Feliz Año Nuevo
Jan Stern je o tři roky mladší než já (vlastně stejně starý jako moje sestřičky a ty, jak už to bývá beru pořád tak trochu jako malé dětičky). A tenhle cucák je výborný esejista. Při žádné návštěvě Prahy nevynechám koupi Nového prostoru, kam pravidelně přispívá a pak jeho fejetony doma ještě jednou předčítám Věrušce. Teď naposledy jsem četl jeho fejeton ve vánočním vydání A2.
Jan Stern se ve svém životě hodně věnoval psychoanalýze a Freudovi zvlášť. Jeho fejeton Tíha mateřštiny je na tom postaven. Analyzuje svoje dětské pocity a svoji zálibu v cizích a ještě více vymyšlených slovech. Pak se ocitámne v metru, kde parafrázuje nápisy na reklamních stickerech:
„Jiří Vlastovička live in Akropolis. Support: Franta Šoula.“
„Open-air Czech Beat. Šiškovice Airport“.
„Party Vol. 2 Komunardů 17. Free entry!“
„Self defense. Extra martial art. Join our army!“
Ptá se sám sebe, proč tolik angličtiny. Doby mu odpovídá „free entry je prostě stylový, kdežto volný vstup fotrovsky trapný“. Analytici dodávají, že je to opojení naleštěným Západem. Tato omílaná vysvětlení Janu Sternovi nestačí. Uvádí případ popsaný ve Freudových přednáškách ve Worcestreru před sto lety (ještě dva dny), jde o poměrně známý případ Anny O., vl. Berthy Pappenheimové, jeden z prvních, při nichž byla k určení diagnózy a k léčbě využita psychoanalýza. Čím pacientka trpěla, o tom se dodnes vedou spory, zda hysterií či jinou psychózoum, nebo snad neurózou způsobenou drogovou závislostí, čert ví. Sterna ovšem na případu zajímá to, že rakouská pacientka ve svých záchvatech ztrácela schopnost mluvit mateřským jazykem a hovořila pouze anglicky.
Podobně jako já jsem odsoudil v předešlém článku společnost k společenské demenci a ztrátě historické paměti, soudí Jan Stern, že společnost jako celek, naše kultura, trpí určitou psychózou, kterou si vynutila dnešní překotná doba - to čemu se v časopisech pro ženy říká stres. A jako Anna O., celá společnost se utíká před sebou samou do cizího jazyka. Nosí se outfity, chodí se na firemní party nebo brekfesty apod. Je to vlastně touha po cizích, lepších rodičích. Touha po jiné, lepší mateřštině!
Takovouhle psychickou touhu najdeme už v pohádkách o různých plaváčcích a Jan Stern ji pěkně odhaluje v příběhu Harry Pottera a jeho trapných mudlovských rodičů.
Jsem rád, že mi nevadí ani moji rodiče ani moje mateřština, že svůj vztah mohu dokonce směle prohlásit za synovskou lásku. Ale pro případ, že bych se z toho každodenního stresu zvencnul, musím se naučit španělsky, protože angličtina mi, amigos, přijde prostě trapná.
Feliz Año Nuevo
2 komentáře:
Pěknej článek, ale mam pár připomínek - Harryho rodiče nebyli mudlovští, jeho maminka byla čarodějka a táta kouzelník, mudlovští byli jenom jeho pěstouni- strýc Vernon a teta Petunie.
A cizí - cizích ;)(říká se cizí, cizí, cizí, nikoli cicí, cizá, cizé- už seš z tý školy nějak dlouho ;))
V článku o mateřštině to vypadá na trapas:) to mám z toho, že mi všechno nabíhá nespisovně, jak jsem ještě před rokem psal (než jsem dal na radu jedné čtenářky a začal jsem psát spisovně), takže mi naběhlo cizejch a "ej" moje překladatelská převodovka vždycky hodí na "ý"...
A právě ta touha po jiných, CIZÍCH rodičích je v tom, že Harry Potter měl normální mudlovské rodiče, ale ty nebyli styloví, takže mu autorčina pohádková fantazie našla ty pravé skvělé rodiče a z těch, co ho vychovali, udělala pěstouny;)
Okomentovat