„Na Ježíška bývá lidem dobrá ba i knížka,“ říkával prý Josef Hora. A já jsem letos pod stromeček dostal knížek několik a Ježíškovi moc děkuju.
O Josefu Horovi jsem si myslel, že už má máloco říct, četl jsem z pochopitelných důvodů jen jeho Itálii, kterou mám v prvním vydání, a další jeho knížky kupoval po antikvariátech kvůli tomu, že ho měl rád Vladimír Holan. Ten ho poznal ještě když byl Hora redaktorem kulturní rubriky Rudého práva. Tehdy začalo jejich přátelství. Holan se svým o čtrnáct let starším kolegou nejednou probděl noc a když ráno končili v jedné nalévárně, objednal Hora hovězí žebro (ach, to mi kručí v břiše – ale přes první vážnější krizi zatím ještě držím), Holanovi čtvrtku vína a sobě pivo. Tím mi Hora byl blízký, básníci většinou pijí víno. Nicméně jinak pro mě Hora zůstával spíše něčím archaickým a nad to moc rudým.
Tenhle pohled trochu změnila návštěva Horova rodného domku asi před třemi lety. To jsem tehdy už měl za sebou přednášku o Holanovi a připravoval jsem se na další, tentokrát o Seifertovi. Že bych se někdy začal zajímat i o Horu, bych tenkrát neřekl. Když v roce 1964 diktoval Holan vzpomínku na Horu Vladimíru Justlovi, ten zaznamenal i dvě větičky, jež nakonec nebyly zveřejněny:
Smím-li v této zkratce něco říci: nevěřím, že by nepřišla Horova doba, i když tato doba se odklonila od mélu. Uklidní-li se čas, přijde jeho doba.
U mě se čas zklidnil a nastala doba Josefa Hory o (dnes už loňských) Vánocích. Přečetl jsem jeho román Dech na skle a naprosto jsem na Horu změnil náhled. Hned po první kapitole jsem si začal dělat poznámky a zapisovat si stránky, z kterých bych chtěl citovat pro čtenáře soběpisníku. Pokryl jsem těmi odkazy obě strany listu!
Včera jsem vložil Josefa Horu na anglickou wikipedii a když jsem v noci nemohl zabrat, přeložil jsem jednu jeho báseň do angličtiny. Našel jsem i velice zajímavý článek Literatura a politika, který mi vnesl jasno do událostí roku 1929, které jsem vždycky míjel jen po učebnicovém povrchu.
Máte se na co těšit, v několika úvodních článcích roku 2010 budu horovat pro Horu.
O Josefu Horovi jsem si myslel, že už má máloco říct, četl jsem z pochopitelných důvodů jen jeho Itálii, kterou mám v prvním vydání, a další jeho knížky kupoval po antikvariátech kvůli tomu, že ho měl rád Vladimír Holan. Ten ho poznal ještě když byl Hora redaktorem kulturní rubriky Rudého práva. Tehdy začalo jejich přátelství. Holan se svým o čtrnáct let starším kolegou nejednou probděl noc a když ráno končili v jedné nalévárně, objednal Hora hovězí žebro (ach, to mi kručí v břiše – ale přes první vážnější krizi zatím ještě držím), Holanovi čtvrtku vína a sobě pivo. Tím mi Hora byl blízký, básníci většinou pijí víno. Nicméně jinak pro mě Hora zůstával spíše něčím archaickým a nad to moc rudým.
Tenhle pohled trochu změnila návštěva Horova rodného domku asi před třemi lety. To jsem tehdy už měl za sebou přednášku o Holanovi a připravoval jsem se na další, tentokrát o Seifertovi. Že bych se někdy začal zajímat i o Horu, bych tenkrát neřekl. Když v roce 1964 diktoval Holan vzpomínku na Horu Vladimíru Justlovi, ten zaznamenal i dvě větičky, jež nakonec nebyly zveřejněny:
Smím-li v této zkratce něco říci: nevěřím, že by nepřišla Horova doba, i když tato doba se odklonila od mélu. Uklidní-li se čas, přijde jeho doba.
U mě se čas zklidnil a nastala doba Josefa Hory o (dnes už loňských) Vánocích. Přečetl jsem jeho román Dech na skle a naprosto jsem na Horu změnil náhled. Hned po první kapitole jsem si začal dělat poznámky a zapisovat si stránky, z kterých bych chtěl citovat pro čtenáře soběpisníku. Pokryl jsem těmi odkazy obě strany listu!
Včera jsem vložil Josefa Horu na anglickou wikipedii a když jsem v noci nemohl zabrat, přeložil jsem jednu jeho báseň do angličtiny. Našel jsem i velice zajímavý článek Literatura a politika, který mi vnesl jasno do událostí roku 1929, které jsem vždycky míjel jen po učebnicovém povrchu.
Máte se na co těšit, v několika úvodních článcích roku 2010 budu horovat pro Horu.
Žádné komentáře:
Okomentovat