Anakreóntika

Nedávno jsem hledal v knihovně moje oblíbené Snoubence od Alessandra Manzoniho a nenašel. Vím proč, nebyli moji. Vydražil jsem si je tedy a možná si je vyzvednu na poště už zítra, v den Manzoniho narozenin.

Když jsem byl poprvé v Miláně, hnal jsem Lenku k jeho rodnýmu domku, protože jsem ze Stendhala věděl, že Milán je vlastně jen il Duomo e un uomo, a tím uomem se myslí Manzoni. S Věruškou jsme to loni nestihli, a tak jí aspoň na oplátku posílám vzpomínku na Dóm a přebásnění jedné Manzoniho veršovánky (originál zde).

Říkal mi jeden starý děd,
když já jsem byla mladá,
že láska je jak prudký jed
ze zubů zlého hada.

Léta jak voda v řece tekla
a moje srdce podvedené
lásky se bálo jako pekla.

Pak jednou z čista jasna
řekl mi tajně u pramene
mladý pan Slavoj, že jsem krásná,
a že mi může odpřísáhnout,

že láska není had.
Pak dovolil mi na něj sáhnout,
a ještě tisíckrát.