Kvítí z kostelního dvora

Někdy ke mně pasáže ze starých knih promluví strašně svěžím způsobem. Je to asi i tím, že tak, jako tehdy, by to dnes prostě už nikdo nenapsal. A přitom jsou to popisy světa, který znám a na který se vlastně dívám přes stejné brýle (a nemyslím si, že jsou růžové). Nedávno jsem tu citoval z knihy Františkánské poselství světu. Četl jsem teď v té knize část o devatenáctém století. Ta končí hezkou kapitolou s názvem Františkánská báseň.

Je tu mnoho františkánů. Ale kde je sv. František.
Kde je?
Je právě v této různosti, projevu velké svobody ducha, kterou zanechal svým následovníkům… Kulatý stůl sv. Františka ze spoletského údolí jde ze staletí do staletí, má tisíc podob, ale vždy tutéž rytířskou, trubadúrskou a hrdinskou svatost.

První kapitola části o dvacátém století, tedy o autorově přítomnosti nese název Problémy a omyly moderního svědomí. Je v ní spousta myšlenek, které bych chtěl sdílet se svými bližními, a tak abych neunavoval, udělám z toho zase seriál. Vývoj křesťanství přirovnává P. Agostino Gemelli ke stavbě. V dobách sv. Bonaventury stály zdi, ale zbortilo se lešení, sv. Ignác už musel stavět nové zdi na stále pevných základech, ve dvacátém století už není ani na čem stavět. Jsme ve století jednadvacátém. Jestli bylo křesťanství za sv. Františka v koši, z sv. Xaveria v popelnici, před sto lety na skládce, kde je dneska? Ale přesto všechno, ti, co už nemají na čem stavět a ani by je to nenapadlo, mohou mít zájem ohlédnout se, proč tomu tak je. Tak pro ty, co je to zajímá, jsou určeny následující řádky a jejich případné pokračování. Budu je vybírat na přeskáčku, schválně. já je četl v posteli a nad každou jsem téměř usnul, jak dlouho jsem nad nimi přemýšlel, není to čtení na lehké posezení u internetu, ale přesto, třeba to někdo přechroupe a něco mu to dá. Asi zase začnu chodit do kostela, abych měl čas přemýšlet (a usínat nad homiliemi).

Jestliže je pravda, co si právě myslíme, jestliže každý čin má v sobě minulou zkušenost a je získáváním zkušenosti nové, která v každé době přispívá k rozvoji ducha, pak schází vážný důvod, proč bychom měli cítit lítost: potřeba pokání se ruší myšlenkou, že každý čin má v sobě nebo ve svých důsledcích odměnu nebo trest. Potřeba očištění se oslabuje lichocením, že v pádu je nové poučení a že se člověk povznese výš, když znova začne s lidskostí obohacenou.

Zapomíná se na slabost člověka, jež byla předmětem hlubokých úvah po celý středověk. Vynáší se jeho myšlenka a jeho vůle, svou myšlenkou se stává člověk stvořitelem skutečnosti a svou vůlí se stává rozhodčím nad životem a nad dějinami.

Od doby humanismu, kdy hrdinové Plutarchovi byli povoláni, aby nastoupili na místo svatých, není vzorem hrdinství následovník Kristův, ale člověk vynikající nad jiné svou vůlí.

Když se dogma o dědičném hříchu považuje skoro za mythus, tu se lidská bída zakrývá nebo spíš popírá a mizí pod tvůrčí silou vůle. A když se peklo a ráj považuje za dětinské povídačky, lidé tvrdí, že nacházejí štěstí nebo lépe řečeno radost ze života v prchající skutečnosti a tvrdí to, i kdyby měli lhát sami sobě.

Zbyl ještě jeden velký posel Boží: smrt. Ale kdo myslí vážně na smrt v tomto víru práce? Kdysi mívali lidé čas soustředit se a uvědomit si jistotu konce, jež zůstává pro každého člověka až do posledního vydechnutí pravdou abstraktní. Dnes každá dobrá myšlenka – i když přijde – uhasne v průvanu vnější činnosti.