23. března 2010

Aforismy Jeana Paula


Přišly mi dvě knihy Jeana Paula. Jedna je kolibří z roku 1930, druhá je z edice Světová četba z roku 1963. V obou jsou autorovy aforismy. Vybírám jich pár jen z té druhé (jejíž součástí je i krátký román), ačkoli v té první, která se jmenuje Odhalení žen, jsou taky pěkné:

Žádný autor by neměl o něčem psát, jestliže ho nevýslovně nehněte, že to tom nemůže napsat tlustopis. Běda mu, hledá-li myšlenku a nezaplaší-li jich každou minutu deset.

U jiných milujeme dokonalost, u sebe jen sebe.

Lépe bychom poznali lidi, kdybychom každý jejich čin nechápali hned jako projev názoru; jen málokdy ho chápeme jako pouhý vrtoch, podle něhož nelze usuzovat na skutečnou povahu.

Abychom dospěli k pravdě, měli bychom se všichni snažit hájit mínění odpůrců.

Člověk se domnívá, že v dějinách není zajímavější doby, než je ta jeho, považuje ji za střed všeho; a ostatní nepatrný zbytek minulosti za přípravu své doby. Myslí si proto raději, že budoucnost upadá a spěje k horšímu.

Za gramatickou chybu se stydíme víc než za chybu v myšlení…

Tolerantní lidé nejsou všemi milováni.

Právě ti nestranní, kteří vidí všecky stránky věci, mají méně úspěchu a přátel než ti, co útočí na některou stranu.

Není nic snazšího než vychovávat děti, aby poslouchaly, aby se líbily, aby panáčkovaly a dělaly vše, co se hodí rodičům a jiným dospělým. Z dětí pak ovšem nevyroste nic, nic více, než jsou rodiče. Těžší je ovšem spojit poslušnost a svobodu, uvolnit sílu, a přesto ji řídit a vychovat si soka v nejlepším slova smyslu.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

No vidíš, to jsou konečně pravdy :) Kor když si to člověk vztáhne k těm debatám na blogu KZK.. Pěkný

Š. L.