Taky jste někdy měli nutkání podívat se někomu do soukromí, abyste se dozvěděli pravdu? A taky jste se někdy podívali? Děje se to často, děje se to ze žárlivosti, podezření, někdy z prosté zvědavosti. Velkou roli v tomto procesu hraje autoprojekce: přemýšlíme o tom, co bychom sami byli schopni udělat v kůži toho, jehož nitro nás zajímá.
Pak nastupuje morální blok, který nám zase pomocí empatie říká, že bychom přece nechtěli, aby nám někdo takhle lustroval svědomí. Potřebujeme pro své jednání obhajobu, ale kde ji vzít?
Ještě předtím, než jsem napsal na blog KZK obžalobu se zolovským názvem, začetl jsem se do Zolova románu Doktor Pascal. Tento bývalý lékař má skříň plnou spisů. Jeho neteř a posluhovačka jej mají za světce a vědce zároveň, a tak dochází k zajímavým střetům mezi jejich ženskou vírou v Boha a jeho vědeckou vírou v evoluci, která veškeré božství vytěsnila. Po jedné takové menší hádce (ty většinou končí v duchu: „když nemáme stejné náhledy, je lépe o tom nemluvit“) se doktor Pascal zdekuje do kuchyně, kde pracuje na svých experimentech a posléze do domu přichází babička, stará paní Rougonová - kniha Doktor Pascal uzavírá dvacetidílnou sérii studijních knih o Rougon-Macquartech, jíž dal Zola podtitul „přírodopisná a sociální studie jedné rodiny za druhého císařství“. Tedy stará paní Rougonová, Pascalova matka Felicita se snaží přesvědčit vnučku Klotildu a služku Martinu, aby se do skříně podívaly, že jsou tam ďábelské věci. To přesvědčování trvá 10 stránek, takže si dovedete představit odpor obou dvou. Co tedy nakonec rozhodne?
„Jsi ty ale dětina! Přísahám ti, že ničeho nevezmu, aniž co přeházím… Jedině – co myslíš, když jsme tu samy a Pascal nepřichází nikdy před obědem, mohly bychom se přesvědčiti, co je tam uvnitř… Ó, nic, než jeden pohled, na mou čest!“
Dívka stála beze hnutí, ještě nesvolovala.
„A pak je možno, že se mýlím, snad tam není ani jediné z těch ošklivých věcí, o kterých jsem ti říkala.“
To rozhodlo. Běžela pro klíč v zásuvce a sama otevřela skříň dokořán.
Tohle je pro mě takový popis vnitřního boje každého, kdo se hlodá vlastním podezříváním. Sám jsem to zažil jednou v životě a od té doby toho lituju. Teď už vím, že se pravdy nedohledám odkrýváním soukromí ostatních a vždycky si při takovém nutkání zopakuji onu Pilátovu největší větu z titulu tohoto článku.
Pak nastupuje morální blok, který nám zase pomocí empatie říká, že bychom přece nechtěli, aby nám někdo takhle lustroval svědomí. Potřebujeme pro své jednání obhajobu, ale kde ji vzít?
Ještě předtím, než jsem napsal na blog KZK obžalobu se zolovským názvem, začetl jsem se do Zolova románu Doktor Pascal. Tento bývalý lékař má skříň plnou spisů. Jeho neteř a posluhovačka jej mají za světce a vědce zároveň, a tak dochází k zajímavým střetům mezi jejich ženskou vírou v Boha a jeho vědeckou vírou v evoluci, která veškeré božství vytěsnila. Po jedné takové menší hádce (ty většinou končí v duchu: „když nemáme stejné náhledy, je lépe o tom nemluvit“) se doktor Pascal zdekuje do kuchyně, kde pracuje na svých experimentech a posléze do domu přichází babička, stará paní Rougonová - kniha Doktor Pascal uzavírá dvacetidílnou sérii studijních knih o Rougon-Macquartech, jíž dal Zola podtitul „přírodopisná a sociální studie jedné rodiny za druhého císařství“. Tedy stará paní Rougonová, Pascalova matka Felicita se snaží přesvědčit vnučku Klotildu a služku Martinu, aby se do skříně podívaly, že jsou tam ďábelské věci. To přesvědčování trvá 10 stránek, takže si dovedete představit odpor obou dvou. Co tedy nakonec rozhodne?
„Jsi ty ale dětina! Přísahám ti, že ničeho nevezmu, aniž co přeházím… Jedině – co myslíš, když jsme tu samy a Pascal nepřichází nikdy před obědem, mohly bychom se přesvědčiti, co je tam uvnitř… Ó, nic, než jeden pohled, na mou čest!“
Dívka stála beze hnutí, ještě nesvolovala.
„A pak je možno, že se mýlím, snad tam není ani jediné z těch ošklivých věcí, o kterých jsem ti říkala.“
To rozhodlo. Běžela pro klíč v zásuvce a sama otevřela skříň dokořán.
Tohle je pro mě takový popis vnitřního boje každého, kdo se hlodá vlastním podezříváním. Sám jsem to zažil jednou v životě a od té doby toho lituju. Teď už vím, že se pravdy nedohledám odkrýváním soukromí ostatních a vždycky si při takovém nutkání zopakuji onu Pilátovu největší větu z titulu tohoto článku.
Žádné komentáře:
Okomentovat