Čtu Dopisy Otokara Březiny Františku Bauerovi, které v roce 1929 vydal Miloslav Hýsek. Jsem někde v polovině a zatím je to moc milé čtení, včera jsem v knize ležel celé odpoledne a vzal jsem si ji i na cestu do Mostu. Po Demlově knize je to další moje nebásnická březinovka.
Jsem z těch, kteří čekají na prahu Březinovy poezie jako dítě před dveřmi strašidelného zámku. Ještě jsem nevkročil, ale už mi vstávají vlasy na šošolce vzrušením. Miloslav Hýsek korespondenci básníka se svým telčským (v Březnově slovníku teleckým) spolužákem vydal proto, že by prý mohla napomoci výkladu jeho díla. Ačkoli jí Březina sám nepřikládal žádnou literární hodnotu, dopisy devatenáctiletého Václava Ignáce Jebavého už v sobě prozrazují talent, zdroje inspirace i (a to považuji za ze všeho nejdůležitější) vůli a touhu. A tak se pro mě pomalu stává Otokar Březina z básníka ctěného i básníkem čteným.
Jsem z těch, kteří čekají na prahu Březinovy poezie jako dítě před dveřmi strašidelného zámku. Ještě jsem nevkročil, ale už mi vstávají vlasy na šošolce vzrušením. Miloslav Hýsek korespondenci básníka se svým telčským (v Březnově slovníku teleckým) spolužákem vydal proto, že by prý mohla napomoci výkladu jeho díla. Ačkoli jí Březina sám nepřikládal žádnou literární hodnotu, dopisy devatenáctiletého Václava Ignáce Jebavého už v sobě prozrazují talent, zdroje inspirace i (a to považuji za ze všeho nejdůležitější) vůli a touhu. A tak se pro mě pomalu stává Otokar Březina z básníka ctěného i básníkem čteným.
Úryvky z korespondence nechám na později, až knihu celou dočtu. Teď bych se chtěl zastavit u jiné věci, která nám může básníka zpřístupnit. Když jsem bydlel v lounské kolonii u dědy a u babičky, našel jsem v jedné zásuvce fotografii Otokara Březiny. Byla pořízena z profilu ve starším věku. Měl jsem ji celá gymnaziální léta na nočním stolku hned vedle fotky mé mladé maminky a malé Alice Liddellové povalující se na sofa (psychoanalytik by hned odhalil mou touhu po slávě, mateřskou lásku a pedo- nebo spíš hebefilní sklony). Březina byl pro mě tedy vždy ctihodným starcem a nedovedl jsem si představit, že byl někdy mladým, stejně jako jsem si nedovedl (a tak trochu pořád nedovedu) představit, že mi někdy zestárne maminka. V téhle knížce jsem našel pár fotografií mladého studenta a podučitele Jebavého, které mi spolu s obsahem dopisů pomohly najít v něm zase něco víc než jen literární ikonu.
Když jsem hledal fotografie mladého Otokara Březiny na internetu, našel jsem i jednu zvažovanou podobiznu v ateliéru Šechtl-Voseček, o němž jsem tu před lety psal. Muž na obrázku ale stoprocentně nemůže být Otokar Březina. Spíše je podobný Františku Bauerovi, ale ten to zřejmě také nebude.
Více o vztahu obou přátel už brzy. A abych to uzavřel po vzoru jednoho z dopisů, zatím buďte s Bohem a mějte se jako Němci v říši.
Žádné komentáře:
Okomentovat