Don Chichot

Jsou jazykové výrazy, zejména vlastní jména, v kterých chybujeme, nebo nevíme, jak by měly znít přesně a proč. Vždycky mě vzrušovaly.

Když jsem se poprvé dozvěděl, že Hieronymus Bosch by se měl číst [bos] a ne [boš], psal jsem do jeho rodiště, po němž se jmenuje, abych se ujistil. A vskutku, od té doby mu říkám Jeroným [bos] a nikdo neví, o kom mluvím.

Když naše vysokoškolská lektorka na dějiny výtvarného umění říkala José Pijoanovi [pižoan], smáli jsme se jí a považovali ji za blbku. Sami jsme se z deseti dílů dějin umění, kterým jsme říkali familiárně [pichoanky] učili už nějaký rok, a tak jsme věděli, že je to Španěl a ve španělštině je j přece [ch]. Pak jsem ale po čase někde četl, že je Katalánec a tam je výslovnost jiná a autor se čte zhruba [žosé pižoan]. Ptal jsem se tehdy i profesora Royta, který potvrdil, že v Americe učící profesor má katalánské předky a tudíž se čte tak, jak ho téměř nikdo u nás nezná. Blbky jsme tenkrát byli my.

Na první hodině španělštiny jsem si vzpomněl, že Angličané píší dona Quijota don Quixote a vyslovují ho něco jako [kihoutý]. Nicméně mě zajímala otázka, jak k tomu došlo. A musím se přiznat, že na internetu jsem to nenašel a i na wikipedii je spor o tom, jak se jmenoval originál. Někdo tvrdí, že Quixote s tím, že k přechýlení ke Quijotovi došlo až v 18. století, kdy se x přestalo vyslovovat [ch] a začalo se vyslovovat [ks]. Rozhodl jsem se, že napíšu dotaz na univerzitu v Salamance, tak snad se dozvím pravdu. Zatím si tipněte.