Z hlediska autorských práv je jistě zajímavý citát z Erica Gilla, který do jedné věty shrnuje myšlenky Williama Morrise. Gill však prý sám cituje Anandu Coomaraswamyho a tento cejlonský filosof to má zase možná od Sri Aurobinda. A co vlastně všichni tvrdí? Cituji (ač nevím přesně koho):
Umělec není zvláštním druhem člověka, ale každý člověk je zvláštním druhem umělce.
Read se zamýšlí nad tím, proč valnou většinu lidí umění nezajímá. Proč je málokdo uhranut architekturou Svatopavelské katedrály nebo jak některé duše nepohne pohled na strop v Sixtinské kapli. A dochází k tomu, že lidé nejsou nevnímaví, ale že jsou jenom lhostejní. A lhostejní jsou kvůli výchově a kapitalistické morálce, která z umění udělala pouhou obchodní komoditu.
„Celá kapitalistická kultura je jedno velké pozlátko, dýha, která zakrývá lacinost a odfláknutost jádra věcí. K čertu s takovou kulturou! Na skládku a do spaloven s tím vším!“
Read dospívá k názoru, že by se děti měly ve škole vzdělávat jinak, ne předmět po předmětu, ale k celistvému pohledu na svět, a zároveň by měly rozvíjet všechny svoje smysly, dokonce i chuť a čich. Nic takového ve škole není, kapitalismu stačí stádo otroků, kteří znají vzoreček jodidu olovnatého, ale v životě s ním nepřišli do styku, kteří umí odmocňovat, ale nikdy to nepoužijí, kteří vyjmenují druhová a rodová jména čeledi lasicovití, ale nepoznají norka od tchoře.
Kdybych neměl na gymplu na výtvarku profesora Kotka, který miloval moderní umění, nevěděl bych ještě ve dvaceti letech, kdo byl Manet a kdo Monet. Dneska si dokonce volíte, zda budete chodit na výtvarku nebo na hudebku. Kdo nemá sluch, nemá z logiky věci nárok poslechnout si Chopina, kdo nakreslí stejně psa i koně, nemá důvod chodit do galerií. Nepěstuje se žádný vkus, a tak z dětí vyrůstají konzumenti levných výrobků řetězových dodavatelů všeho.
Ve svém eseji Read připomíná, že prehistorické kultury se rozlišují podle zdobení keramiky. A přestože nechce, abychom se vraceli do chýší a zapomněli na elektriku, tvrdí, že společnost může být civilizací a může mít svoji kulturu, pouze když má krásnou keramiku (v originále pots and pans). Rád bych tuto myšlenku rozvinul do teze, která z této teorie logicky vyplývá: Až pokud pijeme z vlastnoručně vyrobeného hrníčku, začneme být citliví k umění. Začneme. Dál se náš cit může rozvíjet různě. Až když vidíme varhaníka, kytaristu a pozounistu při hře, začneme cítit hudbu jinak než jen jako kulisu z cédéčka. Až když pár desítek minut pozorujeme práci malíře v plenéru, začneme být vnímavější k výtvarným dílům v galeriích. Ale ten hrníček je asi základ.
A já jsem si ještě svůj hrníček nevyrobil. K čertu se mnou!
5 komentářů:
Moc pěkné :o)
Já si zatím taky žádnej hrníček neuplácal, ale řekl bych, že v uhranutí uměním nebo architekturou mi to rozhodně nijak nebrání ;-)
tak až budu mít termín v naší keramické dílničce můžete přijít a začít s hrnkama... Jarmila.
Právě jsme dokoukali Czech Grand Design. Do síně slávy uvedli Františka Víznera, sklářského designéra... tož nemusí to být hrníček, ale třeba sklenička, no;)
Zajímavá úvaha:) Od té doby, co jsem tenkrát vyrobil ty dvě misky teď všechno zkoumám a přemýšlím, jak to autor udělal. Ale pak si uvědomím, že většina toho, co se normálně používá je zřejmě mechanicky, sériově vyrobená...
Okomentovat