Jeskyně v Akropoli

Včera jsem si na Barrandově zkoušel pláště, šuby, kamaše a čapce, abych za týden mohl zpodobnit Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic, a když už jsem byl v Praze, tak jsem tam zůstal i na dvojkřest cédéček skupin Ty syčáci a Už jsme doma. No dobře, ten Barrandov jsem si na 13. května schválně naplánoval. Nebyl jsem ten den taky zdaleka jediný v kostýmu. Kluci z UJD zřejmě byli taky ve fundusu, jen asi v jiném patře, takže jsme se nepotkali.

Zato jsem cestou na Jiřák potkal Vráťu Brabence, vycházel, jak jinak, z metra neboli z undergroundu a štrádoval si to do Slavíkovky. Slušně jsem pozdravil a o pár domů dál v úplně zapadlé uličce jsem potkal Ondru Lorence – toho jsem pozdravil neslušně, protože se zase tak často nevídáme.

„Víš, kde bydlím?“
„V domě Jaroslava Seiferta.“
„Hm, a kdo ti to řekl.“
„Nikdo, to jsem si tipnul.“
„No, nejen v domě, i v bytě.“

A fakt jsem si to tipnul, měl tím směrem namířeno a já tam jinou adresu neznám. Nicméně jako studentský pronájem slušné.

V Paláci Akropolis je to jako v Orfeu, stejně veliké, stejně útulné, jen víc barů. Obsadil jsem místo na balkóně a v podstatě jsem se z něj nehnul. Začali Syčáci a nezklamali, nijak se nepřikrášlili, odehráli, jak jsou zvyklí, s jediným rozdílem, že na závěr jim Míra Wanek s Čuňasem pokřtili CD s názvem Krása. Moc se mi líbila píseň o tom, jak v rádiu běží další a další nemožná píseň o andělích… pamatuju si, že kvůli andělům jsem se nemohl nikdy začíst do Rilkových Duinských elegií. Ale přece jsem se nakonec začetl, protože ti jeho andělé nejsou tak nemožní jako ty mainstreamoví v rozhlase. 

Pak se zhaslo a celá Akropole se proměnila v jeskyni, v níž do ticha kapaly kapky z krápníků.

A na podium se do té tmy vplížili Tom jako neandrtálec, Pepa jako speleolog, Adam jako permoník a Míra jako trojhlavá saň.

Koncert komentovat nebudu, má ode mě pět hvězdiček stejně jako cédéčko.

Říkal jsem Adamovi, že při prvních třech nosičích (tehdy to byly magnetofonové pásky) jsem si vždycky myslel, že už zašli za čáru a že se mi to nové nemůže líbit, jako ty starší, jako Hollywood zejména, který se mi líbil napoprvé, – a pak jsem nakonec od těch nových nemohl odtrhnout uši. Ani z Pohádek ze Zapotřebí ani z Uší ani z Rybího tuku. A Adam mi říkal, že stejný postup zná od jednoho známého svého známého:
„Prosím tě, vypni to.“ – „Víš co? Pust mi to ještě na chvilku.“ – „Nemohl bys mi to půjčit?“ – „Nezlob se, já ti to nemůžu vrátit, tady máš peníze.“

A to jsem u Jeskyní neměl. Líbí se mi jako Hollywood už na první poslech. Možná proto, že jsem je nejdřív slyšel koncertně. Ale taky určitě pro tu Kapku hned na začátku, kde je trubka až pevnostně boyardovská. Punková obdoba Poslepu a Kůželíný je tady Fascinace, a ten náboj ze začátku trvá až po Ukolébavku pro Anežku.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem uviděl Vráťu Brabence na podiu coby jeskynního křtitele (Jan Křtitel snad žil taky v jeskyni a živil se jen kobylkami a strdím). Šampaňské doslova stříkalo po celé jeskyni.

Všiml jsem si jedné zajímavosti. V textech Míry Wanka, z kterých mi bez přehánění téměř vždy mrazí v kostech a hřeje v žilách, se objevuje něco, co nevím, jestli mi tam vadí nebo si na to zvyknu jako na ty Rilkovy anděly. Deminutiva. Míra zdrobňuje i tam, kde by tomu podle mě prospěl jiný, neříkám drsnější, ale ne tak zjemnělý výraz. Začne to jiskřičkami a pak se i v názvech objeví valounek a puklinka. Nevím, kdyby byla vždycky střední cesta mezi permonem a permoníčkem, ale ona není. Nicméně, je to jediná věc, která mě zarazila, a na celkovém dojmu neubrala ani setinu procenta.

Ve středu 2. června hrají UJD a Ty syčáci v Mostě, tak snad vyrazím už i s Věruškou.