Richard mě svým komentářem inspiroval ještě k jedné vzpomínce jako dodatku k předchozímu článku o ruinách.
První církevní zřícenina, kterou jsem vědomě navštívil, byl kostel sv. Václava ve Vysočanech u Chomutova. Tehdy byl v zoufalém stavu kvůli stavbě popílkoviště pro chomutovské teplárny, ruina a všude kolem pustina. Dnes je kostel součástí komplexu restaurace a hotelu, nedaleko je solidní krematorium. Najíst, uložit k spánku, spálit. Oč milejší mi byl ten kostel jako ruina.
Na začátku 90. let byl v lounské knihovně se svou putovní fotografickou přednáškou Miroslav Urban. Jmenovala se Do prdele šel můj kraj a uchvátila mě. Fotografie kaplí sloužících jako garáže nebo dokonce výletní chaty a panelákové vesničky pod horami byly strašné. Nakonec nejliběji působily právě zborcené stavby kostelů.
Z rozhovoru Miroslava Urbana pro A2 vyjímám:
K čemu je nám dnes zapotřebí zobrazení ruin?
Připomínají křehkost a dočasnost všeho vezdejšího, možná i nezdejšího. Vědomí nutného zániku všeho stvořeného se snaží dnešní doba vytěsnit, jako by tu vše bylo na věky, z důvodů nejrůznějších. Třebas v dnešním Německu, kde se pokoušejí ze země vydupat celé čtvrti (v Drážďanech) nebo zámky (v Berlíně), s velmi pochybným výsledkem, jen aby zamazali poslední stopy či připomínky té své nepovedené války. Nebo opravy mnoha církevních ruin v Sudetech: udělá se jen fasáda kostelů, které už ničemu neslouží – vymřeli věřící a často i obyvatelé té obce –, jako kulisa obnoveného řádu. Jenže ty kulisy lžou, ruiny vypovídají o pravé podstatě tohoto světa.
Tak asi tak.
Žádné komentáře:
Okomentovat